Germánské jazyky

Germánské jazyky se obvykle dělí na východogermánské, severogermánské a v českém prostředí nejznámější západogermánské. S východogermánskými jazyky se dnes již v podstatě setkají pouze zapálení lingvisté, protože jsou vymřelé. Typickým příkladem může být gótština. K severogermánským patří mimo jiné dánština, švédština, norština či islandština. Západogermánské jazyky se ještě rozlišují na angličtinu a druhou skupinu, která sestává z němčiny a nizozemštiny.

Germánské jazyky je celosvětově možné označit za jednu z nejrozšířenějších jazykových skupin, když jimi mluví více než 450 milionů obyvatel. Lingvisté se domnívají, že se tato jazyková větev začala samostatně utvářet přibližně 2000 let před naším letopočtem. Je zajímavé, že se ale nenašly žádné důkazy o tom, že by existoval nějaký původní společný germánský jazyk, jako tomu bylo v případě slovanské praslovanštiny.  Jako nejstarší germánský text je hodnocen gótský překlad Bible, což je také jediný doklad o existenci východogermánského jazyka. Ten byl pořízen biskupem Wulfilou ve 4. století našeho letopočtu.

V průběhu kolonizace došlo k tomu, že se germánské jazyky rozšířily v podstatě do celého světa. Při výzkumu germánských jazyků naráží lingvisté na problém, že se nedochovaly takřka žádné prameny, a proto je možné jejich historii zkoumat jen zprostředkovaně, a to většinou prostřednictvím dochovaných textů od Řeků a Římanů.

Podmínky vzniku germánských jazyků

Germánské jazyky dnes spojuje hned několik kritérií, jež byla splněna v průběhu jejich vývoje.

Jmenovat je nutné ustálení přízvuku na první slabice, ale také přestavbu gramatiky. Došlo k redukci původních osmi pádů na čtyři a zanikla většina slovesných časů, s výjimkou přítomného a minulého. Pro germánské jazyky je typická i existence slabých sloves s dentální příponou – angl. ask-ed, něm. frag-t-e. Zmínit je nutné i zrod „slabých“ adjektivních tvarů končících na –n (dem schönen Mädchen).

S germánskými jazyky souvisí také Grimmův zákon, jenž bývá hodnocen jako jedna z nejdůležitějších fonetických změn v historické lingvistice. Poprvé jej zformuloval německý filolog Jacob Grimm, když přišel s myšlenkou o prvním germánském posouvání hlásek. Týkalo se původně protoindoevropských souhlásek, jmenovitě ploziv, a sestávalo ze tří změn:

A, PIE neznělé plozivy se frikatizovaly (je to patrné z latinského výrazu pedis v porovnání s anglickým foot nebo německým Fuss)

B, PIE znělé plozivy se desonorizovaly (opět latinské decem a anglické ten)

C, PIE aspirované plozivy o svoji aspiraci přišly (sanskrtské bhrātr s anglickým brother nebo německým Bruder)

Typické znaky některých germánských jazyků v porovnání s jinými

Angličtina

Tímto dnes třetím nejrozšířenějším jazykem na světě se mluví v celé řadě zemí, přičemž se vyvinula ve v podstatě mezinárodní dorozumívací řeč. Z toho důvodu vznikla také řada mutací angličtiny, jež se vždy zrodily smícháním s jazykem konkrétní země.

Anglická mluvnice se zakládá na podobných principech jako u dalších germánských jazyků. Minimální flexe jí přisuzuje povahu analytického jazyka.

Gramatika

V porovnání s dalšími germánskými jazyky je třeba zmínit skutečnost, že postrádá tvary zvratných osobních i přivlastňovacích zájmen, jež se užívají v jiných germánských jazycích ve třetí osobě (He saw his house, tak může znamenat: Viděl jeho dům, ale také viděl svůj dům). Naopak existují specifické tvary osobních zvratných zájmen, jež mohou mít funkci zájmena zdůrazňovacího (I can see myself in the mirror, Vidím se v zrcadle)

Systém sloves disponuje stejně jako v jiných germánských jazycích jednoduchými tvary v přítomném a minulém čase. Jiné časy se tvoří prostřednictvím pomocných sloves. Společné s jinými germánskými jazyky má angličtina také rozlišování silných a slabých sloves.

Specifikem angličtiny v porovnání s jinými germánskými jazyky je rozlišování prvku průběhovosti. To lze dokumentovat na výrazech I am going (jdu, v této chvíli) a I go (chodím často, opakovaně).

Syntax

V anglickém jazyce v porovnání s dalšími germánskými jazyky neplatí pravidlo, že sloveso stojí obyčejně na druhém místě ve větě. To má za následek, že i v okamžiku, kdy se na její začátek přenese příslovečné určení, pořadí podmětu a přísudku se nemění.

Slovní zásoba

Angličtina obsahuje celou řadu výrazů, jež mají svůj původ primárně v románských jazycích. Výrazy, které mají germánský původ, včetně všech zájmen a spojek, bývají kratší a běžně se s nimi je možné setkat v každodenní řeči. Velmi často si může mluvčí vybrat mezi germánskými a latinskými synonymy. Přesto je dokázáno, že 83 % z tisíce nejužívanějších anglických slov se může pochlubit anglosaským původem.

Němčina

Tímto západogermánským jazykem dnes mluví okolo 200 milionů lidí na celé planetě. Píše se latinkou se spřežkovým pravopisem a specifikem je skutečnost, že podstatná jména se píšou s velkým písmenem.

Spisovná němčina je standardizovanou podobou hornoněmčiny a od jiných germánských jazyků se odlišuje kvůli druhému posouvání hlásek, jež proběhlo do sklonku 8. století.

Gramatika a pravopis

Slovosled je v porovnání s angličtinou mnohem flexibilnější, ale přesto i v němčině existují závazná pravidla. Charakteristickým znakem němčiny je hlavně odsouvání jiných slovesných tvarů, a také hlavního slovesa ve vedlejší větě, na konec, což má za důsledek, že se tu někdy může setkat i více slovesných tvarů najednou.

Slovní zásoba

Na slovní zásobu má v současnosti značný vliv angličtina. Výpůjček z tohoto jazyka se v současnosti objevuje v němčině značné množství, to však nevylučuje, že většina přejatých slov má obvyklé i svůj německý protějšek ve formě složeniny. Zajímavostí je, že některá německá slova budí v recipientovi dojem neněmeckého, hlavně anglického, původu, ačkoli v daném jazyce neexistují. Typickým příkladem je dnes tolik užívané slovo das Handy, což je výraz pro mobilní telefon. Jde přitom o čistě německou zkráceninu z das Handfernsprecher.

Nizozemština

Tímto západogermánským jazykem dnes hovoří okolo 24 milionů lidí na celém světě, přičemž nizozemština měla začít vznikat okolo roku 700. Jejím nejstarším známým textem je věta: „Hebban olla vogala nestas hagunnan, hinase ic enda tu, wat unbidan we nu.“ (Všichni ptáci si již dělají hnízda, kromě mne a tebe, na co čekáme?“) Jejím autorem je vlámský mnich z anglického Rochesteru.

Gramatika

Slovosled je do značné míry podobný němčině, když pořadí sloves je méně přísné. Nizozemština pak má jen „obecný“ pád, když i genitiv bývá zpravidla opisován.

Slovní zásoba

Nejvíce přebírek je z německého jazyka, ale běžné je i působení francouzského jazyka. V poslední době pak i pro nizozemštinu platí, že celá řada výrazů je absorbována z angličtiny, a to hlavně v obchodním kontaktu. Někdy se děje i poholandšťování přejatých sloves (kupříkladu to check – checken).

Švédština

Tento severogermánský jazyk má okolo 10,5 milionu mluvčích. Je dobře srozumitelný s norštinou, horší již je to s dánštinou.

Gramatika

Švédská mluvnice vychází z podobných principů jako jiné germánské jazyky. Podstatná jména se podle způsobu tvoření množného čísla rozdělují do 5 typů skloňování. Z původního systému čtyř pádů se pak dodnes zachoval nominativ a genitiv, jenž má vyloženě přivlastňovací funkci.

Slovesa vyjadřují kategorii času, způsobu a rodu. Osoba a číslo nemá zvláštní koncovku, to je vyjádřeno podmětem. K tvoření perfekta a plusquamperfekta se v porovnání s jinými germánskými jazyky užívá tzv. supina. Supinum je neurčitý tvar slovesa.

Švédština se vyznačuje pevným slovosledem typu SVO (podmět – přísudek – předmět), když otázka se obvykle zformuluje přehozením přísudku s podmětem.

Slovní zásoba

Zásoba tohoto severogermánského jazyka je především germánská. Mnoho výrazů z oblasti vědy nebo náboženství má také latinský nebo řecký původ. V 18. století byla přejata i řada slov z francouzštiny. Je zajímavé, že z jazyků svých skandinávských sousedů švédština mnoho slov nepřevzala. Zajímavostí je, že ve švédštině se používá české slovo robot, my jsme převzali slova skansen nebo ombudsman.

Norština

Základem pro vznik norštiny se v 1. tisíciletí stala stará severština. Je úředním jazykem v Norsku, kde jí hovoří asi 5 milionů obyvatel. Dnešní norština má oproti minulosti redukovanou flexi, což jí přisuzuje povahu analytického jazyka.

Gramatika a syntax

Podobně jako u jiných severogermánských jazyků platí, že pochopení norštiny usnadňuje znalost německého nebo anglického jazyka.

Z původního systému 4 pádů se v norštině dochoval nominativ a genitiv, jenž má podobně jako ve švédštině funkci výhradně přivlastňovací.

Systém sloves pak má jako ostatní germánské jazyky jednoduché tvary v přítomném i v minulém čase. Ostatní časy se tvoří prostřednictvím pomocných sloves. Stejně jako jiné germánské jazyky rozlišuje také norština slabá a silná slovesa a má pevný slovosled typu SVO.

Specifikem norské syntaxe je běžné postavení přivlastňovacích zájmen za podstatnými jmény. V norštině také dodnes existuje zdvořilé onikání (oslovení pomocí zájmena), i když dnes už takřka vymizelo.

Slovní zásoba

Norská slovní zásoba má převážně germánský původ. Od čtyřicátých let minulého století bylo přejato mnoho slov hlavně z angličtiny.

Zdroje

https://cs.wikipedia.org/wiki/Germ%C3%A1nsk%C3%A9_jazyky

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bm%C4%8Dina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nizozem%C5%A1tina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Angli%C4%8Dtina

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A9d%C5%A1tina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nor%C5%A1tina