Překlady z/do nizozemštiny

Nizozemština, holandština nebo vlámština? Často se tyto názvy jazyků používají, aniž bychom znali jejich přesný význam. A jak jste na tom vy? Víte, jaký je mezi nimi rozdíl? Pokud odpovíte záporně nebo si nejste svou odpovědí zcela jisti, čtěte dále.

Nizozemština je západogermánský jazyk, kterým hovoří jako svou mateřštinou asi 24 milionů lidí. Nizozemština, kterou se mluví v Nizozemsku, se v češtině populárně nazývá holandština. Vlámština je naproti tomu souhrnný pojem pro mluvenou nizozemštinu ve Vlámsku. Vlámsko je jedním ze tří regionů, které tvoří Belgické království. Jako psaný jazyk je nizozemština jednotná. Avšak jako mluvený jazyk má mnoho místních variant. Mezi spisovnou nizozemštinou v Nizozemsku a v Belgii existuje několik menších odlišností týkajících se gramatiky a slovní zásoby. Nizozemština má hodně společných znaků s němčinou, avšak liší se od ní zejména ve výslovnosti a pravopisu.

Proč tedy tolik pojmenování pro jeden jazyk? Důvod hledejme především v politických a kulturních dějinách, které se odvíjely na daném území. Nejstarší doklady psané nizozemsky se datují do 10. a 11. století. Na území, kde se v průběhu staletí neustále měnily hranice mezi Germány a Franky se mluvilo franckými dialekty obecně označovanými jako dolní frančtina. Jednalo se o oblast údolí dolního Rýna a oblast jihu současného Nizozemí, tj. ve Vlámsku, Brabantsku, Limbursku, jižním Hollandu a Utrechtu. O frančtině se ví jen velice málo, rozlišují se ale dvě větve dolní frančtiny, a to západní a východní dolní frančtina.

 Nejstarší známou památkou západní dolní frančtiny je následující úryvek z textu, který je pokládán za milostnou báseň: „Hebban olla vogala nestas hagunnan, hinase ic enda tu, wat unbidan we nu“ a který v překladu do češtiny znamená: „Všichni ptáci si již dělají hnízda, kromě mne a tebe, na co čekáme?“ Napsal ji vlámský mnich v klášteře v anglickém Rochesteru někdy kolem roku 1100.

Po starém období následovalo období střední nizozemštiny. Za prvního básníka v literární historii střední nizozemštiny i střední němčiny je považován trubadúr Hendrik van Veldeke, který psal místním nářečím, nikoliv standardním jazykem. Lokální varianty střední nizozemštiny lze rozdělit do tří skupin, a to na nářečí Hollandu, Zeelandu a Vlámska, což byly pobřežní dialekty, dále pak na jihovýchodní nářečí, kam patřilo Brabantsko a Limbursko a konečně na severovýchodní jazykové varianty nizozemštiny, což byly původně dolnoněmecké dialekty, které ve středověku vykazovaly stále větší podobnost s nizozemštinou. Ve 13. století začaly nabírat převahu náře Vlámska a Brabantska. Těmito dialekty se psaly jak literární texty, tak také texty neliterární povahy. A byly to právě texty neliterární povahy, které se pravděpodobně staly prvním podnětem ke standardizaci jazyka. K ní dále dopomohly významné události, jakými bylo sjednocení Nizozemí nebo vynález knihtisku.

Mezi rokem 1585 a počátkem 19. století se v důsledku politických událostí dějiny nizozemštiny staly dějinami dvou státních celků, a to nezávislou protestantskou republikou na severu a okupovaným katolickým jižním Nizozemskem. Zatímco na severu se rovnoměrně vyvíjel standardní jazyk, na jihu nizozemština upadala. Zde totiž byla jazykem úřední správy a také katolické církve francouzština. Nizozemština se tak stávala lokálně omezeným dorozumívacím prostředkem bez širšího významu.

Především díky uprchlíkům, kteří představovali intelektuální elitu, se v období republiky stal základem pro standard dialekt nejvlivnější provincie, Hollandu. 17. století znamenalo zlatý věk pro holandštinu. Amsterdam se v té době stal tržištěm Evropy, nizozemské společnosti zajišťovaly hlavní evropské dopravní spojení s koloniemi a Holanďané byli jediní Evropané, kteří měli obchodní zastoupení v Japonsku. Kromě toho vzkvétalo i umění. Nejvýznamnějším jazykovým dílem století byl překlad Bible (Statenbijbel) z roku 1637, na kterém po 18 let pracoval kolektiv překladatelů. Vliv překladu Statenbijbel byl obrovský. Každá protestantská rodina totiž vlastnila bibli, ve které si každý den četla, a tak tímto způsobem pronikala do standardního jazyka spousta výrazů z překladu.

Počátkem republiky se do nizozemštiny dostávala plno nových slov, ať už novotvarů nebo přejímáním z exotických jazyků v důsledku zakládání kolonií. Mnoho jazyků také převzalo nizozemská slova týkající se mořeplavectví a lodní plavby, např. angl. dock (dok), yacht (jachta), freight (náklad), keelhaul (protáhnout pod kýlem).

V roce 1804 došlo k prvnímu oficiálnímu ustálení nizozemského pravopisu, který navrhl Siegenbeek, a o rok později k vydání oficiální mluvnice. V roce 1863 byl v Nizozemsku a Belgii zaveden pravopis De Vriese a Te Winkela. Tento pravopis prodělal do dnešní doby poměrně málo změn, je však předmětem živých diskusí, upozorňujících na potřebu úpravy. Poslední pravopisná změna byla zavedena v roce 1999.

Ještě se vraťme k nizozemštině, kterou se mluvilo v Belgii. Nizozemština byla v Belgii uznána za národní jazyk v r. 1831 a za úřední jazyk v r. 1898. Trvalo to však 100 let od vyhlášení belgické nezávislosti, než byla nizozemština plně uznána a získala stejný status jako francouzština u soudů, ve státní správě a ve školství. V roce 1932 se Univerzita v Gentu stala první univerzitou, na které se poprvé začalo přednášet nizozemsky. Dlouho se diskutovalo o tom, zda má vlámština přijmout severní normu nebo zda si má vytvořit vlastní jižní normu. Severní norma nakonec zvítězila, ale ne úplně. Hrdost Vlámů způsobila, že severní norma nebyla přijata úplně.

Nizozemštinou se hovoří především v Nizozemsku (14 mil. mluvčích), v severní Belgii – Vlámsku (5,6 mil. mluvčích – zhruba 60 % obyvatel) a v severní Francii – departement Nord-Pas-de-Calais, kde se jedná spíše o jazyk vlámské menšiny. Mimo Evropu mluví nizozemštinou asi 5 milionů mluvčích, a to v Surinamu, bývalé nizozemské kolonii a v nizozemských zámořských územích, na ostrovech Aruba, Sint Maarten, Curaçao a v tzv. Karibském Nizozemsku, tj. na ostrovech Bonaire, Saba a Sint Eustatius. Nizozemsky mluví také vystěhovalci v USA, Kanadě a Austrálii. V Jižní Africe se z nizozemštiny vyvinul samostatný jazyk, afrikánština. Oba jazyky jsou dodnes do značné míry vzájemně srozumitelné.

Nizozemština je úředním jazykem v Nizozemsku, v Belgii (společně s francouzštinou a němčiny, v Surinamu, v nizozemských zámořských územích – na Arubě (vedle papiamenta), na Curaçau (vedle papiamenta a angličtiny), na Sint Maartenu (vedle angličtiny) a v tzv. Karibském Nizozemsku, tj. na ostrovech Bonaire (vedle papiamenta), Saba (vedle angličtiny) a Sint Eustatius (společně s angličtinou). Je jedním z oficiálních jazyků Evropské unie.

Pokud jsme na začátku mluvili o několika pojmenováních pro nizozemský jazyk, nelze opomenout ani původ anglického pojmenování nizozemštiny „Dutch“. Pojmenování „dutch“ je také podobné německému „deutsch“ a na základě toho lze vyvodit, že obě slova mají stejný původ. Vycházejí z latinského theodiscus, což v tehdejší době znamenalo jazyk lidu. „Jazykem lidu“ se mínil protiklad k „jazyku církve“, tj. latině. Až v 16. století došlo k diferenciaci a začaly se objevovat zmínky o Nederduytsch, tj. dolní němčině, a Nederdeutsch, tj. nizozemštině. Současné nizozemské pojmenování nizozemštiny Niederlands vzniklo během 19. století, avšak v angličtině zapustilo již kořeny označení Dutsch.

Jak jsme se již na začátku zmínili, řadí se nizozemština ke germánským jazykům. V následující tabulce můžete porovnat některá slova v nizozemštině s jinými germánskými jazyky:

A na závěr ještě něco o tom, jak nizozemština zní. Zdá se totiž, že Nizozemci chrochtají nebo chrchlají. Příčinou toho je zadní ch, které dává nizozemštině charakteristický zvuk. Oblíbený bonmot říká, že nizozemština není jazyk, ale hrdelní nemoc.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nizozem%C5%A1tina

https://en.wikibooks.org/wiki/Dutch