Chtěli byste se učit nějaký cizí jazyk, ale nebaví vás neustále dokola drilovat skloňování jmen a časování sloves? Dejte se na švédštinu. Švédština je jazyk převážně analytický, což znamená, že prakticky nemá skloňování a časování. Avšak pozor, jako snad každý jazyk na světě, má i švédština své záludnosti. První takovou záludností je pevně daný slovosled. Jednou z nejobtížnějších věcí při studiu švédštiny je pak zvládnutí výslovnosti švédských hlásek a švédské intonace. Ve švédštině totiž existují jak dlouhé samohlásky, tak i dlouhé souhlásky. Švédština má devět samohlásek a jejich výslovnost je pro Čecha zpočátku obtížná. Kromě toho má švédština dva druhy slovní melodie, tzv. melodický přízvuk. Z toho důvodu se často zařazuje k tónovým jazykům. Když to tedy shrneme, jedné oblasti se sice vyhneme, ale v té druhé budeme muset přidat. Inu, každý jazyk má něco…
Abychom lépe pochopili tento melodický jazyk, podívejme se nejdříve na jeho vývoj. Základem pro vznik švédštiny byla v 1. tisíciletí stará severština, kterou se mluvilo ve věku Vikingů a v raném středověku v Dánsku, Norsku, Švédsku a v severských koloniích, které vznikly v důsledku vikinských výbojů. Ve 12. století se začala odlišovat dánská a švédská nářečí. Od 13. století se hovoří o staré dánštině a staré švédštině.
Dějiny švédštiny se obvykle dělí na několik období. Nejstarším obdobím je runová švédština (asi 800 až asi 1225), ze které se dochovaly některé runové nápisy. Některé z nich jsou psány na kamenech a jejich nápisy připomínají farmáře a vikinské válečníky. Jiné byly psány na dřevě, často jako kolíky se vzkazy. Těch se dochovalo jen málo.
Klasická stará švédština se počítá v období zhruba v rozmezí 1225 až 1375. Je to období, kdy se na území Švédska zároveň s křesťanstvím rozšířila latinka. Nejstaršími texty ve švédštině, psanými modifikovanou latinkou, jsou dva středověké právní texty – zlomek Staršího západogótského práva z 20. let 13. století a plný text tohoto zákoníku z 80. let 13. století. Jedná se o zákony psané jednoduchým a jednoznačným stylem, aby mu mohli rozumět venkované. Vůbec zákoníky z mnoha oblastí tvoří dnes hlavní zdroj poznání o středověké švédštině.
Na následující období, které trvá až do roku 1526, a do kterého spadá pozdní stará švédština, měla největší vliv náboženská próza pocházející z kláštera Sv. Birgitty ve Vadsteně. Z toho důvodu je švédština ovlivněna latinou, němčinou a také dánštinou.
Příchodem tisku nastává počátek nového období, tj. Rané moderní švédštiny. Nejdůležitějším tištěným dílem jsou první překlady bible Nya testamentet z roku 1526 a Gustav Vasas bibel z r. 1541, které zajistily psanou normu pro švédštinu na dlouhé období.
V 16. a 17. století převažují výpůjčky z horní němčiny, což vrcholí v období třicetileté války, v níž se Švédsko silně angažovalao. Bylo přejato mnoho vojenských termínů, např. korpral, infanteri, pistol. V 17. století to byl Georg Stiernhielm, který oživoval slova ze staré švédštiny a staré severštiny. Švédština se začala užívat na univerzitě v Uppsale. Současně pronikaly do švédštiny výpůjčky z francouzštiny, a to za vlády Ludvíka XIV. Z francouzštiny tak byla převzata slova z diplomacie jako například allians, ambassadör, z rodiny kusin, mamma, jídla a dobrého životního stylu champinjon, karamell, paraply, umění balett a obchodu kredit, kommers.
Novodobá moderní švédština se obvykle datuje od Olofa von Dalin, zakladatele i autora prvních novin ve Švédsku. Zájem o švédštinu vyvrcholil založením Švédské akademie králem Gustavem III. v r. 1786. Hlavním úkolem akademie bylo „pracovat pro čistotu, sílu a vznešenost švédského jazyka, ve vědách, zvláště v poezii a řečnictví celku, jakož i v tom, co slouží k výkladu Boží pravdy“. Akademie dostala za úkol vydat slovník. Ten však do dnešní doby není dokončen.
Významná změna ve švédštině nastala v 60. letech 20. století v podobě tzv. „du-reformy“. Do té doby byl správný způsob oslovování lidí stejné nebo vyšší sociální skupiny pomocí titulu a příjmení. Použití oslovení „herr“ (pane), „fru“ (paní) nebo „fröken“ (slečno) bylo vhodné jen pro zahájení rozhovoru s cizími lidmi, u nichž člověk neznal povolání, akademický titul ani vojenskou hodnost. Skutečnost, že oslovovaný měl být oslovován ve třetí osobě, vedlo k pozdějšímu komplikování komunikace mezi členy společnosti. Počátkem 20. století byl učiněn neúspěšný pokus nahradit neúprosné trvání na titulech vykáním – tedy používáním zájmena „ni“ (vy), které se nakonec částečně ujalo jako méně arogantní místo „du“ (ty), jež sloužilo k oslovení lidí nižší společenské vrstvy. S liberalizací a radikalizací švédské společnosti v 50. a 60. letech ztrácely rozdíly mezi společenskými třídami postupně na významu a oslovení „du“ (tykání) se postupně stalo standardem, a to dokonce i ve formálním a oficiálním kontextu. Vykání (oslovení „ni“) není v současnosti mezi Švédy běžné, používá se jen při zvláštních příležitostech, například obchodníci někdy vykají svým zákazníkům.
Švédština je germánský jazyk, kterým se mluví ve Švédsku a v různých částech Finska. Je vzájemně srozumitelná s norštinou a v menší míře také s dánštinou. V dnešní době mluví švédštinou jako mateřštinou přibližně 8,6 milionu obyvatel Švédska a asi 300 000 obyvatel Finska. Švédština je úředním jazykem ve Švédsku i Finsku a úředním jazykem Evropské unie. Potomci švédských a finsko-švédských přistěhovalců do USA, Kanady, Brazílie, Uruguaye a Argentiny dnes již většinou švédštinu neužívají.
Švédská nářečí představují místní varianty švédštiny, které nebyly výrazně ovlivněny standardní švédštinou a u nichž je možné vystopovat oddělený vývoj až do období staré severštiny. Mnoho původních nářečí (např. Orsa v oblasti Dalarna nebo Närpes v oblasti Österbotten) má mnoho zvláštních fonetických a mluvnických rysů, a proto mohou být pro většinu Švédů obtížně srozumitelná. Mluvčí těchto nářečí však také obvykle hovoří plynně i standardní švédštinou. Tato odlišná nářečí jsou často vázána pouze na oblast určité farnosti, švédští jazykovědci je často označují jako sockenmål, tedy jako farnostní jazyk.
Švédská nářečí se rozdělují následovně:
Norrlandská nářečí (Norrländska mål), nebo také severošvédská nářečí jsou typická pro obyvatele žijících na severu od řeky Dalälven. Tato nářečí mají jiný slovní přízvuk než spisovná švédština a místní nářečí vykazují velmi archaické fonologické a morfologické rysy.
Nářečí oblasti Svea (Sveamål), kterými se hovoří v centrálním Švédsku kolem jezera Mälaren, která lze dnes jen stěží identifikovat, protože jsou základem standardní mluvené švédštiny. Tato nářečí se pak ještě dělí na hornošvédská (uppsvenska) a středošvédská (mellansvenska), která má společné rysy s hornošvédskými a gótskými nářečími.
Nářečí oblasti Göta (Götamål), tedy gótská nářečí, kterými se hovoří v západním a severním Götalandu, s tradičním centrem ve Västergötlandu. Tato nářečí mají některé rysy jižní švédštiny a některé rysy nářečí oblasti Svea.
Jihošvédská nářečí (Sydsvenska mål) užívaná v jižním Švédsku včetně Blekinge, jižního Hallandu a jižního Smålandu. Tato nářečí mají tónový systém odlišný od centrální švédštiny a vykazují značný vliv dánštiny ve slovní zásobě. Dokonce i někteří dánští lingvisté je, do jisté míry oprávněně, pokládají za tzv. východní dánštinu.
Gotlandština (Gotländska mål), gotlandská nářečí na baltském ostrově Gotland, která navazují na starou gotlandštinu (forngutniska) vykazují velmi archaické rysy.
Východošvédská nářečí (Östsvenska mål) nebo také finsko-švédská nářečí, kterými se mluví na souostroví Ålandy a na pevninském Finsku, mají mnoho přejatých slov z finštiny a ruštiny a také neologismy, které v pevninské švédštině neexistují.
Slovní zásoba švédštiny je převážně germánská. Často jsou přejímána slova z němčiny a angličtiny. Příkladem germánských slov ve švédštině jsou „mus“ (myš), „kung“ (král) a „gås“ (husa). Z angličtiny byla přejata slova z mnoha oblastí, zejména komunikace (radio, container, motell, television, transistor), sportu (bridge, krocket, sport), jídla a pití (whisky, juice, ketchup) a oblékání (blazer, bikini, jeans, jumper, overal, shorts). Mnoho slov z oblasti vědy a náboženství je původu latinského nebo řeckého, často přejatých prostřednictvím francouzštiny a později i angličtiny. O přejímání slov z francouzštiny jsme se už zmiňovali. Finská švédština má sadu zvláštních termínů, často doslovných překladů finských protějšků, především z oblasti práva a státní správy. Z jazyků svých skandinávských sousedů švédština mnoho slov nepřejala. Přesto lze můžeme nějaká slova najít. Například z norštiny pochází slovo „slalom“, z dánštiny pak pochází slova jako „bagare“ (dán. „bager“, pekař), „hänsyn“ (dán. „hensyn“, ohled) nebo zkratkové slovo „bil“ (auto). Z islandštiny pochází „idrott“ (sport). Z finštiny pochází např. „pojke“ (fin. „poika“, chlapec).
Pokud nás napadne, zda také čeština má něco ze švédštiny, můžeme s určitostí odpovědět, že má. Jsou to švédská slova, jako například „skansen“ nebo „ombudsman“. Stejnou odpověď můžeme dostat i na otázku, zda švédština přejala nějaké české slovo. Ano, přejala. Je jím, stejně jako v mnoha jiných jazycích, české slovo „robot“.
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A9d%C5%A1tina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Historick%C3%BD_v%C3%BDvoj_%C5%A1v%C3%A9d%C5%A1tiny
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%A9dsk%C3%A1_gramatika
