Přemýšleli jste někdy o tom, jak asi zní český jazyk cizincům? Zda je pro ně libozvučný jako italština nebo třeba „chrchlavý či chrochtavý“ jako nizozemština? Pokud jste již o tom někdy přemýšleli, bude vás možná zajímat žebříček nejpřitažlivějších jazyků, který v roce 2013 vypracovala CNN. A zde vás můžeme ubezpečit, že čeština obstála mezi nejvíce sexy jazyky přímo skvěle. Dostala se totiž na čtvrté místo hned za španělštinu. První místo obsadila italština a druhé francouzština. A jaká je tedy čeština? Čeština je prý podobná ruštině, je nejasná, záhadná a zní jako řeč tajných agentů nebo jazyk hraběte Draculy.
Pojďme se tedy vydat po stopách onoho jazyka plného tajů a temných míst, o jehož záhadách se přesvědčujeme každý den už od školních lavic. Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. Číst a psát uměli tehdy jen duchovní a funkci spisovného jazyka plnila do té doby latina nebo staroslověnština. První památky z nejstaršího období jsou spíše sporadické. První doklady v podobě jednotlivých slov (často jmen), glos a vsuvek do latinských rukopisů, jsou datovány od 10. století. Delší souvislé texty se objevují od poloviny 13. století. Právě z této doby pochází první dochovaná česky psaná věta na zakládací listině litoměřické kapituly, která má podobu právnického textu: „Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.“
K nejstarším dílům psaným česky se počítá český církevní hymnus Svatý Václave, vévodo české země, tzv. Svatováclavský chorál. Jeho kořeny sahají patrně až do 12. století. Obsahem byla prostá modlitba ke sv. Václavu, vévodovi a prvnímu patronovi české země, aby se přimluvil za svůj národ u Boha, pomohl mu od příkoří a zajistil mu spasení.
Jedním z nejstarších projevů českého jazyka je i čtyřveršová duchovní píseň z 2. poloviny 13. století, vepsaná do latinského kodexu. Následující ukázka obsahuje text jejího prvního verše a ilustruje pravopis tohoto období (1.), dále přepis podle moderní pravopisné konvence (2.) a „překlad“ do současné češtiny (3.). Z ukázky je patrné, jak málo se v některých ohledech za celá staletí čeština změnila:
1. [Z]louo do zveta ztworene / v boſtui zhowano, /ieſ pro Euino zreſſenie / na zuet pozlano.
2. Slovo do světa stvořenie / v božství schováno, / jež pro Evino shřěšenie / na svět posláno.
3. Slovo do světa stvoření / [bylo] v božství schováno, / jež pro Evino zhřešení / [bylo] na svět posláno.
Klasickým obdobím staré české literatury je 14. a 15. století, kdy vzniklo velké množství legend o svatých, rytířská poezie, kroniky, náboženské hry, dvorní milostná lyrika, náboženské a světské legendy a bajky, právnické texty a první překlady z některých evangelií. Ve 14. století také pronikla čeština do literatury a úředního styku. Karel IV. nechal vyhotovit první překlad Bible do češtiny. V té době se sice ještě používal spřežkový pravopis, ale již na přelomu 14. a 15. století se objevil návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Víme, že velkým propagátorem tohoto pravopisu byl Jan Hus, avšak dosud není jasné, zda byl také jeho autorem.
Po vynálezu knihtisku v 15. století zažila česky psaná literatura velký rozvoj. Nejstarší tištěnou knihou psanou v českém jazyce byla Kronika trojanská, pravděpodobně z r. 1468. Jako vzor spisovného jazyka sloužila po dlouhou dobu Bible kralická z r. 1579. V důsledku porážky stavovského povstání v r. 1620 a nucenou emigrací české nekatolické inteligence, do níž patřil mj. i Jan Amos Komenský, docházelo k postupnému úpadku česky psané literatury. Navíc literatura, která v této době vycházela podléhala přísné cenzuře. V letech 1627-1628 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které v Čechách a na Moravě zavedlo jako druhý úřední jazyk němčinu. Tak byla němčina zrovnoprávněna s češtinou. V 18. století ještě existovala snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburské monarchie. Ta však nedošla praktického uplatnění, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo poměrně početné a navíc zrušením nevolnictví na konci 18. století byl umožněn vznik národního obrození.
Spisovná čeština získala svou dnešní podobu právě díky lingvistům a filologům národního obrození. První moderní popisnou gramatiku, která nesla název Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, napsal Josef Dobrovský. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého Josefa Jungmanna. Josef Jungmann se ve svých dalších dílech snažil teoreticky i prakticky ukázat, že češtinu lze použít pro jakýkoli žánr nebo styl.
V době Národního obrození část obrozenců, nazývaných puristé, zcela odmítala přejatá slova, především z němčiny, a vymýšleli pro ně vlastní české výrazy. Tímto způsobem uměle vznikaly nové tvary, které se však neuchytily, například čistonosoplena (kapesník), klapkobřinkostroj (klavír), ženomuž (švagr), nohit (chodit), spěšnoved (pošťák), knihovtipník (student), ránoklad (obvaz), rokodník (kalendář), věžovice (pyramida), zpěvořečnost (poezie).
Současná spisovná čeština má dvě formy. Čistě spisovnou formu, která je určená pro veškerý veřejný styk a která má také reprezentativní a úřední funkci. Tato forma se používá standardně při oficiálních a úředních příležitostech, v úředních i jiných dokumentech, ve školách a veřejnoprávních médiích, běžně i v ostatních médiích, ať už tištěných, mluvených nebo internetových. Druhou formou je hovorová čeština, což je volnější forma spisovné češtiny s regionálními variantami určená pro běžný neoficiální mluvený styk.
Čeština, spolu se slovenštinou, polštinou a lužickou srbštinou patří do západní podskupiny slovanských jazyků. Mluví se jí především v České republice, kde je úředním jazykem. Je také jedním z úředních jazyků Evropské unie. V úředním styku lze mluvit česky také na Slovensku jako projev uznání vzájemné srozumitelnosti obou jazyků a tradice jejich rovnoprávného postavení v bývalém Československu.
V České republice mluví česky asi 10 milionů mluvčích. Jako pozůstatek dříve jednotného Československa žije zhruba půl milionů Čechů na Slovensku, kam přišli za prací, sňatkem apod. Dále existují rozptýlené české komunity v Polsku, Chorvatsku, Rakousku a na Ukrajině. Dále žije česká přistěhovalecká populace v Severní a Jižní Americe, západní Evropě a Austrálii.
Rozlišují se čtyři česká nářečí. Prvním z nich jsou česká nářeční s obecnou češtinou jako interdialektem, dále pak středomoravská nářečí (hanácká), východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská) a konečně skupina slezských nářečí, která mají některé společné rysy s polštinou. Jednotlivé dialekty jsou si navzájem srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Nejdůležitějším nářečím je obecná čeština nebo obecná hovorová čeština, která je základem každodenního mluveného jazyka, jak se vyvinul ve středních Čechách, zvláště v Praze, a to bez zásahu lingvistů.
Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Lze proto říct, že v Česku a na Slovensku existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus. Češi obvykle bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.
A jaké cizí jazyky měly na českou slovní zásobu vliv? Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, hyperbola, archeologie, paleologie) a latiny (cyklus, republika, student, škola, kříž, doktor). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (buřt, knedlík, šunka, nudle, pytel, truhla, haléř, helma, mince, plotna, punčocha). Z němčiny také pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta). Dále češtiny přejímala slova ze slovanských jazyků, především polštiny (báje, věda, půvab, otvor, kořalka, okres, vzor) a ruštiny (brigáda, chrabrý, nápěv, náčelník, vesmír, vzduch). Ruština pak obohacovala slovní zásobu zejména v druhé polovině 20. století z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (soprán, duet, forte, piano, moderato, legato, adagio) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta, fazóna, flanel), gastronomie (paštika, želatina) a umění (impresionismus). Angličtina byla původně zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware, skener, internet, server).
Čeština přejala i slova z exotických jazyků, a to prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj a z hindštiny džungle či jóga.
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ce%C5%A1tina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatov%C3%A1clavsk%C3%BD_chor%C3%A1l
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1%C5%99e%C4%8D%C3%AD_%C4%8De%C5%A1tiny
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozd%C3%ADly_mezi_%C4%8De%C5%A1tinou_a_sloven%C5%A1tinou
https://cs.wikipedia.org/wiki/Spisovn%C3%A1_%C4%8De%C5%A1tina
