Představte si, že bychom se ocitli v pohádkové zemi a položili tam kouzelnému zrcadlu otázku: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, který jazyk je na světě nejkrásnější?“ Jak by podle vás zrcadlo odpovědělo? Je docela pravděpodobné, že by se zrcadlo začalo rozjasňovat, brzy by se v něm objevily sluncem zalité pláže, moře a blankytně modré nebe a nakonec by odpovědělo: „V celém světě zdejším, jest italština jazykem nejkrásnějším“. Asi vás napadne, jak k tomu zrcadlo mohlo dojít? Také vás možná napadne ověřit si toto tvrzení třeba v nějakém vyhledávači v žebříčku nejkrásnějších jazyků světa. Ve velké většině případů najdete totiž italštinu právě na prvních místech. A proč je italština u lidí tak oblíbená? Možná proto, že kromě její libozvučnosti si s Itálií spojujeme třeba to, co máme rádi, ať už je to hudba, víno, jídlo, literatura, móda nebo například energické lidi plné optimismu, jejichž je italština rodným jazykem.
Pokud chceme mluvit o počátcích italštiny, musíme se vrátit až do období Římské říše, kdy existovaly vedle sebe dvě hlavní varianty latiny, a to latino classico, tedy klasická latina, nebo také jinak řečeno jazyk vzdělanců, a latino volgare, tedy lidová či hovorová latina, jako protiklad k latino classico. Lidovou latinou hovořily běžné vrstvy obyvatelstva. S územní expanzí Římské říše se latino volgare rozšířilo do římských provincií. Přinesli ji sem především římští vojáci, úředníci, obchodníci a kolonisté. Zde se lidová latina mísila s jazyky a nářečími tamějších obyvatel. Tímto způsobem vznikly románské jazyky, jako je francouzština, španělština, portugalština, katalánština, okcitánština, rétorománština, lombardština, korsičtina, rumunština a další. Také na území Apeninského poloostrova se latino volgare přetvářelo, často důsledkem nájezdů barbarských kmenů, jakými byli Visigóti, Vandalové, Langobardi aj. V této době si budoucí italský jazyk získal své charakteristické rysy. Až ale počátkem 9. století si lidé začali uvědomovat rozdíly mezi latinou a nově vznikajícím hovorovým jazykem.
Za vůbec nejstarší text psaný v italštině, resp. lidové italštině, se považuje tzv. veronská hádanka (v překladu Indovinello veronese), pocházející z přelomu 8. a 9. století a zní takto:
„Se pareba boues, alba pratalia araba, albo uersorio teneba et negro semen seminaba.“
Překlad hádanky do češtiny zní následovně:
„Tlačil před sebou býky, oral bílé pole, držel bílý pluh a zaséval černé semeno.“
Poměrně těžká hádanka, nemyslíte? A uhodli jste, oč se jedná? Pokud ne, nevadí. Když budete číst dál, řešení hádanky se na konci textu dozvíte.
Apeninský poloostrov byl po celá staletí rozčleněn na mnoho států a státečků, v nichž se mluvilo vždy jinými dialekty. Pro vývoj italského jazyka mělo obrovský vliv Toskánsko, resp. Florencie se svým florentským dialektem, které bylo o krok napřed v politice i kultuře před ostatními státy. Rozhodující vliv na italštinu měla mistrovská díla tří spisovatelů známých jako Tre corone (Tři koruny). Sem patřil Dante Alighieri se svou Božskou komedií, Francesco Petrarca se Zpěvníkem a Giovanni Bocaccio s Dekameronem. Díla těchto literátů byla v té době natolik populární, že se rozšířila za hranice Toskánska a s tím samozřejmě i florentský jazyk. Osobnosti ze všech částí poloostrova napodobovaly tento florentský dialekt. Nebyla to ale pouze slavná díla, která rozšířila florentský dialekt, ale několik dalších vlivů, jakými byly obchodní úspěchy středověké Florencie a zeměpisná poloha ve středu Toskánska. Florentský dialekt se jevil také jako přijatelnější prostředek komunikace než ostatní dialekty, neboť florentština si oproti jiným dialektům zachovávala užší vazbu k latině.
V následujících letech byla sepsána první díla týkající se italského jazyka. Byla mezi nimi první gramatika italštiny Regole della volgar lingua, jejímž autorem byl Giovan Francesco Fortunio a Vocabolario, který sestavila Academia della Crusca. Obě díla vycházela z florentského dialektu. Florentský dialekt se však po dlouhou dobu nedostal mezi běžné vrstvy obyvatelstva. Zlom nastal až v důsledku sjednocení Itálie r. 1861, a také v důsledku činnosti spisovatele Alessandra Manzoniho, díky jemuž se spisovný jazyk začal šířit právě i do hovorového jazyka. Kromě toho se na rozšíření italštiny podílela řada faktorů, mezi nimiž je nutné zmínit zavedení povinné školní docházky, industrializaci a urbanizaci. Ve 20. století to byly pak masové sdělovací prostředky – rozhlas, film a televize.
I v dnešní době existuje na Apeninském poloostrově mnoho dialektů. To je dáno politickou situací, kdy po celá staletí zde existovalo mnoho státních útvarů, které žily vlastním izolovaným životem. Po celou dobu byly dialekty běžný dorozumívací prostředek. Ještě v první polovině 20. století převážná část obyvatel poloostrova, a to i vzdělanci, aristokracie a literáti, mluvila v soukromí a často i na veřejnosti místním dialektem, přičemž určité procento Italů se bylo schopno dorozumět pouze dialektem. Teprve od 2. poloviny minulého století působením hromadných sdělovacích prostředků, především televize, prudce stoupl bilingvismus, tj. znalost jazyka a nářečí. Ještě v sedmdesátých letech 20. století mluvila většina Italů dvěma jazyky, a to italštinou a dialektem. Zatímco dialektem se mluvilo především v rodině a s přáteli, italština se užívala jako úřední jazyk. V následujících letech však mladí lidé a obyvatelé velkých měst upouštěli od užívání dialektu stále více a naopak upřednostňovali italský jazyk. Dnes se italštinou mluví a píše v celé Itálii.
Italská dialekty se obvykle dělí do tří velkých skupin. První velkou skupinou jsou nářečí severoitalská, za něž se považují galloitalická forma italštiny, benátština a istrijská italština. Druhou skupinou jsou nářečí toskánská, včetně korsických, která mají zvláštní postavení mezi ostatními dialekty jednak pro svůj konzervativní ráz, jednak proto, že jedno z nich, florentské nářečí, se stalo základem spisovného italského jazyka. Třetí velkou skupinou italských nářečí jsou dialekty střední a jižní Itálie. Tato skupina lokálních variant italštiny je nejrozšířenější co do zeměpisné rozlohy, tak co do počtu obyvatel, kteří jimi mluví. Také lokální varianty italštiny ve střední a jižní Itálie se dělí do tří dalších velkých skupin, a to na dialekty Marek, Umbrie a Lazia, na nářečí Apulie, Campanie, Lucanie a Abruzzo-Molise a konečně lokální varianty italštiny Kalábrie a Sicílie.
Italština je úředním jazykem Italské republiky, kde jí mluví asi 59,6 milionu lidí, dále pak Vatikánu, republiky San Marino a také jedním z úředních jazyků Švýcarska, v kantonech Ticino a Grigioni. Italštinu užívají i italské menšiny v Chorvatsku, ve Slovinsku, Albánii a Lucembursku. Kromě toho je italština rozšířena i v Monaku, na Korsice, Maltě a v Somálsku. Mluví jí také početní vystěhovalci ve Francii, USA, Brazílii, Argentině, Austrálii a v Belgii. Celkový počet mluvčích dosahuje celkem asi 65 – 68 milionů. Italština je také jedním z úředních jazyků Evropské unie.
Pokud se týká přejímání nových výrazů z cizích jazyků, byla to především francouzština, ze které italština převzala termíny z oblasti vojenského a politického života, módy, gastronomie, divadla a umění, dopravy a sportu, jako například artiglieria (dělostřelectvo), barriera (zátaras), bloccare (blokovat), patriota (vlastenec), progresso (pokrok), sciovinismo (šovinismus), blusa (blůza), corsè (korzet), besciamella (bešamel), brioche (brioška), macedonia (ovocný salát), purée (kaše), belle arti (výtvarené umění), marioneta (loutka), tournée (turné), automobile, funicolare (lanovka), bicicletta (kolo), canottaggio (veslařství), pattinare (bruslit).
Další jazyky, ze kterých italština převzala nová slova, jsou především angličtina, zde například leadership, banconota (bankovka), meeting, marketing, bar, coctail, fast food, ketchup, vegetariono, sport, goal, bus, jeep, jeans, film, baby-sitter, sexy, teenager, week-end, španělština, flotta (loďstvo), parata (přehlídka), recluta (odvedenec), bolero, flamenco, cha cha cha, corrida (býčí zápas), toreador, portugalština, němčina, albergo (hotel), guardia (hlídka), guerra (válka), barone (baron), banco (lavice), trappola (past), anca (kyčel), nocca (kloub), schiena (záda), řečtina a arabština, dogana (celnice), alchimia (alchymie) elisir (elixír), albicocco (meruňka), arancio (pomerančovník), limone (citron), spinaci (špenát), zucchero (cukr), a dále pak v menší míře jiné evropské jazyky, mezi nimi i slovanské , a orientální jako turečtina, perština, hebrejština, sanskrt, hindustánština a japonština. Pokud se týká češtiny, italština přejala slova polca (polka), ussita (husita) a robot. To, co naopak italština dala celému světu je zejména hudební terminologie.
Pokud jste dočetli až sem, určitě se těšíte na to, jaké je řešení veronské hádanky. Tak tedy, tady je. Jedná se o symbol psaní - bílé pole je nepopsaný list, černé semeno značí písmena a býci pero.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ital%C5%A1tina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rom%C3%A1nsk%C3%A9_jazyky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Jazyky_It%C3%A1lie
