Na začátek tohoto textu o řeckém jazyce vám položíme následující otázku: uměli byste vyjmenovat alespoň několik písmen z řecké abecedy? Pokud neznáte řecky, pravděpodobně zavrtíte hlavou, protože jste se přece s řeckou abecedou nikdy nesetkali; a přesto jsme si jisti, že alespoň pár písmen budete znát. Tedy řecká abeceda od začátku zní: alfa, béta, gamma, delta …. Vzpomínáte na matematiku na základní škole? Určitě ano. V matematice se totiž řecká písmena používají jako mezinárodní znaky. A současná řečtina používá tutéž abecedu jako stará řečtina, pouze s některými odchylkami ve výslovnosti.
Nejen písmena, ale i některé řecké termíny se dostaly do názvů věd, oborů a disciplín v mnoha jazycích, mj. i v češtině. Z řečtiny pochází názvy jako akustika, matematika, logika, filozofie, biologie, historie, ekonomie, antropologie, mykologie, grafologie, paleografie, ornitologie, psychologie, psychiatrie, fyzika.
Samotný řecký jazyk, který v překladu do řečtiny zní ελληνική (γλώσσα) – ellinikí (glóssa), tj. řecký (jazyk), nebo ελληνικά – elliniká, tj. řečtina, se běžně užívá k označení jazyka antického, středověkého i současného Řecka. Řečtina tvoří samostatnou vývojovou větev indoevropské jazykové rodiny a vedle aramejštiny a čínštiny je jazykem s nejdelší zachovanou literární tradicí. Pojďme tedy zabrousit přímo do kolébky evropské civilizace, mezi obyvatele Pyrenejského poloostrova, kteří byli původními nositeli kultury v Evropě a jejichž jazyk fungoval jako „mezinárodní řeč“ přes dvacet staletí.
Předci Řeků začali pronikat na jih Balkánského poloostrova koncem 3. tisíciletí př. n. l. Nejstarším známým jazykem řecké jazykové větve byla mykénština, která byla zapisována pomocí lineárního písma A, dosud nerozluštěného. Achájské kmeny se usadily v zemi v 17. století př. n.l. a přejaly od původních obyvatel kulturu i slabičné písmo, tzv. lineární písmo B. Tím jsou psány první dochované písemné památky - tabulky z Knóssu. Další zachované doklady o podobě řečtiny pocházejí z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka, zejména Homérovy básně psané v iónském dialektu. V následující ukázce je text prvního zpěvu z Homérovy Iliady v řečtině a v překladu Antonína Škody do češtiny:
|
řecky |
česky |
|
Μῆνιν ἄειδε, θεά, Πηληϊάδεω Ἀχιλῆος |
O hněvu, Múso, mi pěj reka Péléovce Achilla |
Literární památky z 6. až 4. století př. n. l. jsou pak základem pro výuku starořečtiny. Ovšem ani tato starořečtina neměla jednotnou podobu, nýbrž se vyskytovala především ve čtyřech nářečních větvích. Byla to ionsko-attická skupina, arkádsko-kyperská větev, aiolská skupina a západořecká čili dórská větev v širším smyslu slova. První dvě byly pokračováním jižní řečtiny, druhé dvě měly za základ severní řečtinu.
V období helénismu (konec 4. století př. n.l. – 3. století n. l.) postupně vznikal na základě attického dialektu tzv. koiné dialektos, tj. obecný řecký jazyk, stručně koiné, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa. Docházelo ke změnám ve tvarosloví a výslovnosti, které se už blížily novořečtině. Jako jazyk použitý pro sepsání Nového zákona je koiné označován za biblickou nebo novozákonní řečtinu. Kromě toho je v koiné i nejvýznamnější řecký překlad Starého zákona Septuaginta. Byl to úřední jazyk Východořímské říše, zachovalo se v něm velké množství nápisů a papyrů, zejména v Egyptě.
Po rozdělení a pádu západní Římské říše (476) se řečtina stala jedinou úřední řečí východní říše a pozvolna vytlačila latinu. Avšak od poloviny 7. století došlo ke kulturní krizi. Došlo k úpadku měst, gramatického vzdělávání a elit. Když se zde literární tvorba začala koncem 8. století oživovat, byla to už řečtina spíše hovorová a velmi blízká novořečtině.
Novořečtina, která se označuje také za současnou řečtinu, je označení pro poslední vývojovou fázi řeckého jazyka. Tato fáze začala zánikem Byzantské říše, tedy dobitím Konstantinopole Turky roku 1453. Pod následnou nadvládou Osmanské říše vznikla prostá forma řečtiny s názvem démotiké. Koncem 18. a začátkem 19. století byla démotiké doplněna kathareusou, což byla čistá, konzervativní a archaizující forma řečtiny. Následoval spor mezi zastánci obou forem o to, která z nich bude oficiálním jazykem v moderním demokratickém Řecku. Tento spor byl fakticky ukončen zavedením novořecké koiné založené na démotické s prvky kathareusy. K poslední zásadní jazykové změně pak došlo v roce 1982.
Dnes se standardní řecký jazyk používá ve školách, na úřadech, v novinách a rozhlase i televizi. Hlavní mluvená nářečí lze dělit na peloponésko-heptanesijské severní, což je základ současného standardu, dále pak staroathénské nářečí v Megaře a na centrální Euboji, krétsko-kykladské a jihovýchodní podskupiny, které zahrnují také odchylná nářečí kyperská. Všechna tato nářečí však jsou pod vlivem současného standardu. Přestože byla řečtina přes dvacet staletí značně rozšířená a fungovala jako Lingua franca v období helénistickém, římském, byzantském i osmanském, nacionalismus devatenáctého století a přesuny obyvatelstva ve století dvacátém způsobily, že se dnes řečtina nevyučuje jako druhý jazyk v žádné neřecké komunitě.
V současném Řecku se rozlišují dva typy jazyka, a to „čistý“ typ, tedy kathareusa a „lidový“ typ, tedy dimotiki. První typ představuje archaizující literární jazyk, druhý typ je přirozený jazyk lidu, který již od středověku obsahuje značný počet cizích slov.
Novou řečtinou mluví téměř 11,5 milionu lidí, většinou v Řecku (téměř 10 milionů) a na Kypru (853 000). Kromě toho je mateřským jazykem řeckých menšin v USA, Austrálii, Kanadě, Rusku, Turecku, Gruzii a v Egyptě. Řečtina je úředním jazykem v Řecku a na Kypru (vedle turečtiny) a je jedním z oficiálních jazyků Evropské unie.
Vraťme se ještě k řeckému písmu. Řecké písmo (též řecká abeceda nebo alfabeta) je nejstarší dosud používané písmo v Evropě. Dnes se používá pouze pro zápis řečtiny, dříve i pro zápis koptštiny, která je však již mrtvým jazykem. Písmo bylo vyvinuto v období kolem 9. století př. n. l., pravděpodobně na základě fénického písma, a s několika změnami se používá dodnes. Také slovanské písmo cyrilice vychází do značné míry z alfabety. Určitou příbuznost s řeckou abecedou má i naše písmo latinka.
Cizí slova byla do řečtiny přejímána zejména z latiny (např. várka bárka, člun, kambos rovina), italštiny (např. yata kočka, kapelo klobouk), ze slovanských jazyků (např. maltos močál, bažina, bahno, roucho šaty), z turečtiny (např. papuci boty, chasapis řezník) a dále z rumunštiny a albánštiny. Latinské, italské a turecké prvky mají řecké koncovky na rozdíl od pozdějších výpůjček z francouzštiny a v rostoucí míře z angličtiny.
Jak jsme již na začátku našeho textu psali, spousta řeckých termínů je přítomna v mnoha jazycích, češtinu nevyjímaje, a proto nebudeme daleko od pravdy, když budeme tvrdit, že i my se s řečtinou setkáváme přímo denně. Řečtina totiž tvoří základ mnohých odborných i běžných slov, ať již přímo, nebo prostřednictvím latiny nebo některého jiného jazyka. Takovými slovy jsou například diskotéka, kino, mikroskop, monolog, ekonomie, gramatika, biografie, analgetika, anarchie, apod. Jejich řecké kořeny lze najít i v angličtině disco, cinema, microscope, monologue, economics, grammer, biography, analgetics, anarchy, francouzštině i jiných jazycích. Zajímavý je také význam některých slov, která běžně používáme. Například slovo tyran vychází z řeckého tyrannos a značí absolutního vládce. Slovo anarchie vychází z anarchiá, kde předpona an značí zápor a archié je vláda. Nebo slovo kino je přejato z řeckého kinó, které má význam pohybuji se.
Jak je vidět, řečtina je přítomna i v našem běžném českém životě. A až někdy chytnete rýmu a poteče vám řádně z nosu, vzpomeňte si na to, že i slovo rýma má svůj původ v řečtině, kde se vyskytuje jako reuma a označuje proud, proudění nebo tok. Výstižný název, co říkáte?
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98e%C4%8Dtina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Novo%C5%99e%C4%8Dtina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Staro%C5%99e%C4%8Dtina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Koin%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eck%C3%A1_abeceda
