Románské jazyky

Mezi indoevropské jazyky patří i široká rodina jazyků románských. Tyto jazyky mají svoji pramatku v latině. Protože latinou se hovořilo již v Římské říši, můžeme bez obav konstatovat, že známe také kolébku románských jazyků. Přestože se to nemusí na první pohled zdát, rodina románských jazyků je velmi rozsáhlá, když jimi hovoří více než 800 milionů lidí na celé zeměkouli. Na románských základech se vyvinuly i některé nové, kreolské jazyky. K nejběžnějším románským jazykům patří španělština, francouzština, portugalština, italština, ale také rumunština nebo katalánština. Kromě těchto rozšířených jazyků sem patří i ty méně běžné, jako je třeba okcitánština, kterou se hovoří hlavně v některých částech jižní Francie, přičemž překlady z ní umí zamotat hlavou lecjakému lingvistovi. Protože si jsou románské jazyky hodně blízké, je reálný předpoklad, že v okamžiku, kdy si osvojíte jeden z nich, bude se vám učit mnohem snadněji i nějaký jiný.

Románské jazyky se odlišují převážně výslovností, odchylky v gramatice již nejsou takové. Kromě pozůstatků v rumunštině a moldavštině již nemají románské jazyky flexi jmen a přešly postupně k analytickému typu. Nemají střední rod, u podstatných jmen se rozvinula kategorie určenosti (člen, gramatické kategorie jmen), rozšířila se zásoba slovesných tvarů a kategorií. Románské jazyky se píší latinkou s rozličnými diakritickými znaménky. Výjimku představuje jen moldavština, která se píše azbukou.

Španělština

Zhruba polovina mluvčích románských jazyků (okolo 400 milionů) hovoří španělsky. Tímto jazykem se člověk domluví nejen ve Španělsku, ale rovněž v celé řadě států Jižní i Střední Ameriky a v Rovníkové Guineji. Neztratí se s ní ani v USA, na Filipínách i mnoha jiných zemích světa. Nejvíce mluvčích, okolo 102 milionů, sídlí v Mexiku.

Původní kastilský dialekt se zrodil v průběhu raného středověku mezi Burgosem a Kalábrií, přičemž jeho podobu ovlivňovala z jihu arabština a ze severovýchodu baskičtina. K jeho rozšíření po celém Pyrenejském poloostrově velmi přispěla reconqvista. V průběhu 15. století, kdy se postupnými kroky slučovalo španělské království, pak došlo k vydání spisu Grammatica zásluhou Antonia de Nebriji. Tento spis je dodnes označován jako první pojednání o kastilské gramatice. Za vlády španělského Habsburka Karla V. se pak kastilština stále častěji označovala jako španělština. Tento habsburský panovník vládl říši, nad kterou Slunce nezapadalo, vždyť Španělé v té době ovládali mimo jiné většinu Ameriky a s nimi se šířila právě také španělština. Americká španělština se odlišuje hlavně užitím písmene x, které má svůj původ v indiánských jazycích v Mexiku, a vyslovuje se skoro stejně jako české š. Podobně jako jiné románské jazyky má španělština jen dva rody, a to mužský a ženský. Zásluhou toho, že má španělština po celém světě značné rozšíření, je možné konstatovat, že je také celá řada nářečí španělštiny, jež se od sebe často poměrně výrazně odlišují.

Francouzština

Francouzsky mluví lidé hlavně ve Francii, Švýcarsku, Belgii, Kanadě, ale také v celé řadě afrických zemí, což je jakási upomínka na časy, kdy byla Francie koloniální velmocí. Samotná francouzština má velmi bohatou historií, když její počátky bývají datovány až do časů římského vojevůdce Julia Caesara a jeho vpádu do Galie v letech 58-52 př. n. l. V pozdějších dobách pak značně přispěli k vývoji francouzštiny i Germáni, kteří na galská území pronikli, přičemž tyto vpády zanechaly stopy i v jazykové zásobě této oblasti.

Přesto se až do časů legendárního panovníka Karla Velikého nedá mluvit o francouzštině, ale v těchto časech se hovořilo jakousi směsí mnoha nářečí, jež je označována jako la langue romaine. Základy moderní francouzštiny byly položeny právě v období vlády tohoto vládce, jež bývá někdy kvůli rozkvětu učenosti označováno rovněž jako karolínská renesance. Ve francouzštině se tento jazyk označuje jako la langue franque nebo la langue francienne.

Francouzština má bezesporu značné zásluhy na rozvoji dalších řečí. Odhaduje se, že až 70 % slov současné angličtiny má svůj původ ve francouzském jazyce. Také dnes je francouzština mezinárodním diplomatickým jazykem, patří mezi komunikační jazyky EU, NATO a OSN, přesto je postupně porážena právě angličtinou.

Francouzština používá latinku s diakritickými znaménky, přičemž písmena s diakritikou jsou řazena v abecedním pořadí takovým způsobem, jako by žádnou diakritiku neměla. Pravopis je částečně spřežkový a pro jazyk je charakteristická silná fonetická redukce slov, když koncové souhlásky zpravidla nejsou nijak vyslovovány. Systém slovesných časů je daleko pestřejší než v českém jazyce, přičemž francouzština rozlišuje dokonce šest minulých (jejich překlady jsou passé composé, imparfait, plus-que-parfait, passé simple a passé récent), dále i jeden přítomný a hned tři budoucí (překlady futur simple, futur antérieur a futur proche).

Portugalština

Portugalština bývá řazena mezi západní románské jazyky. K jejímu největšímu rozšíření došlo v průběhu zámořských objevů v 15. a v 16. století, když v této době je možné Portugalské království bez nadsázky označit za námořní velmoc. Jen v Brazílii jí dnes mluví 182 milionů Brazilců. V minulých časech si Portugalsko zformovalo svoji koloniální říši, jež s výjimkou Brazílie vydržela až do roku 1975. Z toho logicky vyplývá, že portugalština je dnes v mnoha zemích používána jako druhý úřední jazyk. Mimo ní je možné hovořit ještě o existenci dalších přibližně dvaceti kreolských jazyků, jež v ní mají svůj původ.

Portugalština začala vznikat na západě Pyrenejského poloostrova z vulgární latiny přibližně od 3. století př. n. l. Asi 90 % slovní zásoby portugalštiny má svůj původ v latině. Její vývoj byl přitom poněkud odlišný od dalších románských jazyků. První portugalské písemné památky jsou datovány do 11. století, již do 15. století byla portugalština kulturním jazykem, jenž se může chlubit existencí bohaté literatury, jejíž překlady byly hojně pořizovány do jiných jazyků. Protože po skončení reconqvisty zůstalo poměrně dost Arabů žít v Portugalsku, je možné se v portugalštině setkat s poměrně značným počtem arabských slov, jež se v jiných jazycích nevyskytují.

Portugalština se sice v mnoha ohledech podobá španělštině, především ve výslovnosti se od ní ale odlišuje. Rodilí Portugalci dokážou běžně číst psaný španělský text, což platí i naopak. Je to zajímavé, protože mluvené řeči zpravidla nerozumějí. Hovořit španělsky na obyvatele Portugalska nebo Brazílie v jejich zemi se pak považuje za neslušné.

Italština

Italsky dnes mluví na světě mezi 75 – 100 miliony mluvčích. Naučit se italsky přitom rozhodně stojí zato! Italština byla totiž mimo jiné opakovaně zvolena jako nejkrásnější řeč na světě.

Kromě Itálie, San Marina a švýcarských kantonů Ticino a Grigioni se s ní člověk dorozumí i ve Vatikánu, částech Slovinska a Chorvatska a pochopitelně i mezi skupinami imigrantů v USA a jiných státech.

Podobně jako jiné románské jazyky se italština zrodila vývojem z hovorové (vulgární) latiny. První texty jsou řazeny do počátku 9. století, ale k formalizaci došlo až ve 14. století, kdy publikoval své výjimečné práce Dante Alighieri, jenž kombinoval jihoitalské dialekty s rodnou toskánštinou. Díky tomu je moderní italština opřena o toskánský dialekt. Překlady Danteho děl jsou pak dodnes vyhledávány všemi milovníky literatury po celém světě. Prvním známým textem, jenž byl zaznamenán vulgární italštinou lidové povahy, byla takzvaná veronská hádanka ze začátku 9. století. Její řešení je přitom příznačně prosté: bílé pole představuje nepopsaný list, černé semeno písmena a býci pero.

Rumunština

Tímto jazykem hovoří asi 25 milionů mluvčích, a to hlavně v Rumunsku, v oblasti Vojvodina v Srbsku a v Moldávii, kde se jí z historických příčin říká moldavština.

Také pro historii rumunštiny platí, že na jejím vzniku měla významný podíl mluvená latina, kterou do oblasti, jež byla na začátku našeho letopočtu obydlena indoevropskými Dáky, přinesli Římané. Ti však z dnešního Rumunska odešli poměrně záhy již na sklonku 3. století našeho letopočtu, což mělo za následek, že se rumunština stala prvním románským jazykem, jenž se od latiny oddělil. Do moderní doby na ní potom další románské jazyky nepůsobily. Snad z těch příčin je morfologie rumunštiny v porovnání s jinými románskými jazyky velmi konzervativní, když si ponechala skloňování, ale i střední rod. Ke sjednocení různých rumunských dialektů došlo patrně mezi 7. – 10. stoletím. Na rumunštinu jako na jediný románský jazyk působila pravoslavná církev i slovanská a turecká kultura. Od 19. století si rumunština začala vypůjčovat celou řadu slov z dalších románských jazyků. Hlavně to byla francouzština a italština, jež přinesly do rumunštiny údajně 38 % slov.

Rumunštinu je možné charakterizovat jako jediný románský jazyk, jenž určitý člen připojuje na konec jména, nikoli před slovo. Má čtyři slovesné třídy a pět způsobů. Kvůli zmiňované izolaci rumunštiny od jiných románských jazyků byl rozdílný také její hláskový vývoj.

Pozoruhodná je zmínka o prvním záznamu románského jazyka, jímž se mluvilo ve středověku na Balkáně. Ten učinil jistý byzantský kronikář a jednalo se o větu mezkaře, kterou vykřikl na svého společníka, když spatřil, že z mezka ztratil náklad: „Torna, torna, fratre!“ Překlad této věty zní: „Vrať se, vrať se, bratře!“ Nejstarší psaný rumunský text má pak svůj původ v roce 1521 a jedná se o dopis, ve kterém jistý Neacşu z Cămpulungu varoval starostu Brašova před předpokládaným útokem Turků. Tento text byl napsán cyrilicí. Teprve na sklonku 18. století rumunští učenci přejali italský pravopis a adaptovali jej pro rumunštinu. Cyrilice se nicméně používala zhruba až do roku 1860, kdy byl pravopis normován.

Zdroje

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rumun%C5%A1tina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ital%C5%A1tina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Portugal%C5%A1tina

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0pan%C4%9Bl%C5%A1tina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Francouz%C5%A1tina