Ukrajinština je češtině blízká, ale přesto o ní mnoho nevíme. Je jazykem země bohaté na lidové tradice a folklór. Úrodná pole, hluboké lesy, široké stepi a nepřeberné množství různorodých zvyků, písní a tanců. To vše vytváří ukrajinskou kulturu a promítá se i do samotného jazyka.
Ukrajinština patří, společně s běloruštinou a ruštinou, do větve východoslovanských jazyků. Je oficiálním jazykem Ukrajiny, kde jí hovoří jako rodným jazykem přibližně 32,7 miliónů obyvatel (podle informací z roku 2001), což tvoří 67,5% z celkového počtu 48 miliónů. Užívání ukrajinštiny je rozšířeno především v západní a centrální části země, na východě se mluví především rusky. Mnoho mluvčích žije také v zahraničí: v Rusku (1,8 miliónu), v Moldávii, Kanadě, Spojených státech amerických, Kazachstánu, Bělorusku, Rumunsku, Polsku, Slovensku, Brazílii a dalších zemích. V některých z nich má ukrajinština status regionálního nebo administrativního jazyka (např. v Rumunsku nebo Moldavsku), v jiných figuruje jako jazyk národnostní menšiny. Rozšíření ukrajinského jazyka po celém světě souvisí s několika vlnami ukrajinské emigrace a s velkým přesunem obyvatel v rámci bývalého Sovětského svazu. Celkový počet mluvčích není jednoduché určit, údaje se většinou pohybují od 40 do 47 miliónů.
Ukrajinština, stejně jako jiné východoslovanské (ruština, běloruština) či jihoslovanské (bulharština, srbština) jazyky, využívá pro zápis v písemné podobě tzv. cyrilici, v našich oblastech známější spíše pod názvem azbuka. Ta ukrajinská je tvořená 33 písmeny a obsahuje oproti ruské (tzv. graždance) tři unikátní znaky: Ґ [g], Є [je]a Ї [ji]. Pojďme si říci více o vývoji této abecedy a historii samotné ukrajinštiny.
Ukrajinský jazyk je součástí rodiny indoevropských jazyků a větve baltoslovanských jazyků, která se dále dělí na skupinu slovanskou a baltskou. Kořeny moderního ukrajinského jazyka tedy sahají od indoevropského prajazyka, přes praslovanštinu až po staroruštinu. Staroruština, předchůdce všech současných východoslovanských jazyků (ukrajinštiny, ruštiny, běloruštiny, rusínštiny), se postupně formovala v 6. až 14. století za časů Kyjevské Rusi a Novgorodského knížectví na základě rozmanitých dialektů užívaných východoslovanskými kmeny (Drevljané, Poljané, Vjatiči, Kriviči aj.). Příliš mnoho písemných památek se nedochovalo, dochované jsou především zápisy právnického a obchodního charakteru, v severních oblastech byly nalezeny osobní dopisy, smluvní listiny apod. (tzv. gramoty) zaznamenané na březové kůře. Tyto dokumenty již byly zaznamenány cyrilicí. Zároveň se staroruštinou existovala církevní slovanština, jazyk tehdejších vzdělanců a pravoslavné církve. Ta je odvozena od staroslovanštiny, umělého jazyka vycházejícího z jihobulharského (soluňského) dialektu vymyšleného v 9. století Konstatinem (Cyrilem) a Metodějem. Staroslovanština byla míněna jako spisovný náboženský jazyk. V podobném duchu se užívá až dodnes církevní slovanština (podobně jako latina je jazykem mrtvým): využívá se především při bohoslužbách a obřadech v pravoslavné a řeckokatolické církvi. Cyrilice, stejně jako hlaholice, písmo vytvořené právě pro účely staroslovanštiny výše zmíněnými bratry Konstantinem a Metodějem (případně některými z jejich žáků, o autorství se mezi badateli vedou spory), vychází z velkých písmen řecké abecedy.
Staroruština se následkem nového politického uspořádání rozštěpila na dva odlišné jazyky: staroběloruštinu a ruštinu. Po rozpadu Kyjevské Rusi značnou část jejího území v polovině 14. století obsazuje Litevské velkoknížectví, jehož úředním jazykem se stává staroběloruština – z té se později kromě běloruštiny a rusínštiny vyvinula právě ukrajinština. V této době však hovoříme teprve o tzv. staroukrajinštině. Velký vliv na formování současné podoby ukrajinského jazyka měla polština, jejíž postavení významně vzrostlo po vzniku Polsko-litevské unie (součástí byla většina ukrajinského území) v roce 1569. V tomto období se hovoří o tzv. polonizaci. Polonizace způsobila počátek nové etapy rozvoje ukrajinského jazyka, který byl dosud považován pouze za nářeční formu – pomalu začínalo docházet k jeho aktivnímu užívání v duchovní literatuře a vznikaly překlady náboženských knih, objevují se taktéž první gramatiky (např. gramatika Meletije Smotryckého z roku 1619).
Na přelomu 18. a 19. století vzniká spisovná ukrajinština, za stěžejní se považuje dílo Aeneida (1798) ukrajinského spisovatele Ivana Kotljarevského. Velkou měrou k přijetí ukrajinštiny jako jazyka, nikoliv jako dialektu ruštiny, pak přispěl i nejznámější ukrajinský básník Taras Ševčenko. První polovina 19. století je zlatým věkem rozvoje ukrajinského jazyka a literatury. Tvoří řada význačných spisovatelů, jakými jsou Ivan Franko, Lesja Ukrajinka, Olha Kobyljanská a mnozí další. Později však dochází k útlaku ze strany carského Ruska, které ukrajinštinu vnímá pouze jako dialekt a nazývá ji maloruštinou. Je zakazováno vydávání knih v ukrajinštině, výrazná je také snaha o vyloučení ukrajinského jazyka z kulturního života a jeho nahrazení ruštinou. V této době také vzniká současná podoba ukrajinské abecedy (1905). Odlišná situace nastává až ve 20. a 30. letech 20. století, kdy dochází na popud Sovětského svazu k tzv. ukrajinizaci. Cílem je podpora ukrajinského jazyka a znovuobnovení jeho užívání v literární, kulturní, umělecké a politické sféře. K opětovnému útlaku dochází v období působení M. S. Gorbačova, kdy ukrajinština mizí ze škol a veřejného prostoru. V roce 1989 se však ukrajinština stává oficiálním jazykem Ukrajinské sovětské socialistické republiky a v roce 1996 je zanesena do Ústavy Ukrajiny jako státní jazyk.
Struktura ukrajinského jazyka je velmi podobná češtině. Stejně jako čeština je jazyk flektivní, což znamená, že časujeme i skloňujeme. Neliší se ani v počtu pádů, ukrajinština má totiž i vokativ (český 5. pád), který například v ruštině již vymizel. Slovesné časy existují ve spisovné ukrajinštině čtyři. Kromě minulého, přítomného a budoucího se můžeme setkat ještě s předminulým časem (plusquamperfektum), který vyjadřuje děj předcházející jinému ději v minulosti. Na rozdíl od češtiny je nutností užívání osobních zájmen ve větách. Ukrajinština má pohyblivý přízvuk, v porovnání s ruštinou se však nepřízvučné hlásky nijak nemění, přízvuk se tedy projevuje pouze zvýšeným důrazem na konkrétní slabice či hlásce. Zajímavostí je, že na rozdíl od ruštiny, existuje v ukrajinském jazyce hláska „h“. Co se týče slovní zásoby, 84% slov má podobných s běloruštinou, 70% s polštinou, 68% se slovenštinou a 62% s ruštinou. Pro rodilé mluvčí češtiny je tedy zajímavé to, že skrze polštinu a slovenštinu se můžeme s mluvčím ukrajinštiny dorozumět snáz, než s mluvčím ruštiny.
Současná ukrajinština rozlišuje tři dialektické skupiny, které se poté dále dělí na jednotlivá nářečí: severní dialekty, jihozápadní dialekty a jihovýchodní dialekty. Severní dialekty jsou ovlivněny zejména běloruskými nářečími. Od spisovného jazyka se liší hlavně výslovností a přízvukem a jsou mu vzdálenější než jižní dialekty. Jihozápadní dialekty jsou ovlivněné hlavně polštinou, slovenštinou a maďarštinou. Specifický je rusínský dialekt v oblasti Zakarpatí, který bývá některými považován za samostatný jazyk. Od spisovné varianty se velmi liší. Také jazyk ukrajinských emigrantů ve Spojených státech amerických a Kanadě nese rysy jihozápadních dialektů. Základem spisovného ukrajinského jazyka jsou jihovýchodní dialekty, které jsou v porovnání s dvěma předchozími méně rozmanité. Důležité je zmínit existenci tzv. suržyku. Touto směsicí ukrajinské gramatiky a rusko-ukrajinské slovní zásoby se hovoří ve východních, jižních a centrálních oblastech Ukrajiny. Jedná se o nespisovnou formu jazyka.
Ukrajinština má řadu slovu přejatých z jiných jazyků. Kvůli historii, kterou má společnou s dalšími východoslovanskými jazyky, existuje v ukrajinské slovní zásobě mnoho slov pocházejících z staroslovanštiny. Do ukrajinštiny se tato slova dostala především prostřednictvím překladů církevních textů. Jsou to například slova раб (otrok), храм (chrám), врата (brána). Většina těchto slov má převážně knižní charakter. Několikasetletá společná historie způsobila, že mnoho slov v ukrajinštině pochází z polštiny nebo ruštiny. Slova байка (bajka), блазень (šašek), повидло (marmeláda) jsou polského původu, завод (průmyslový podnik), рудник (důl), паровоз (lokomotiva) původu ruského. Z běloruštiny přišly do ukrajinského jazyka například slova дьоготь (dehet), жлукто (díže), бадьорий (energický). Vliv na slovní zásobu ale neměly jen jazyky slovanského původu, stejně jako většinu evropských jazyků ovlivnila ukrajinštinu i latina: лекція (přednáška), конституція (ústava), нація (národ) a řečtina: історія (historie) філософія (filozofie) демократія (demokracie). Mnoho slov z umění pochází z francouzštiny: спектакль (vystoupení), антракт (přestávka v divadle), балет (balet). Názvy z vojenského prostředí mají převážně německý původ: штаб (štáb), орден (řád), офіцер (důstojník). Hudební terminologie přišla z italštiny: бас (bas), акорд (akord), тенор (tenor). Z dob válek proti turkickým kmenům pochází slova jako барабан (buben), ізюм (rozinka). V současnosti má na ukrajinštinu největší vliv angličtina: футбол (fotbal), копирайтер (copywriter), слоган (slogan).
Ukrajinština je zpěvný, poetický jazyk, který se živě rozvíjí. Skrze ni se nám otvírá možnost porozumět jedinečné a bohaté ukrajinské kultuře.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Ukrainian_language
Караман С.О. Сучасна українська літературна мова : навч. посібник для студ. вищ. навч. закл. / С.О. Караман, О.В. Караман, М.Я. Плющ [та ін.]; за ред. С.О. Карамана. – К.: Літера ЛТД, 2011 [Електронний ресурс]. – Режим доступу: http://litmisto.org.ua/?page_id=6961
