Srbština se řadí společně s chorvatštinou, bulharštinou, makedonštinou a slovinštinou mezi jihoslovanské jazyky, ke kterým patří také staroslověnština jakožto první spisovný slovanský jazyk. Je úředním jazykem v Srbsku, Černé Hoře a v Bosně a Hercegovině. Je také druhým úředním jazykem v Kosovu a jazykem srbské diaspory po celém světě.
Základem pro tento spisovný jazyk bylo zvoleno nářečí z pomezí východní Hercegoviny a západní Černé Hory - štokavské nářečí, které je dnes nejrozšířenějším nářečím v celém jihoslovanském prostoru. Jeho název je dán tázacím zájmenem što?/šta?, v českém překladu odpovídající zájmenu co? Vedle štokavských nářečí existují ještě také kajkavská a čakavská (podle tázacích zájmen kaj? a ča?), jimiž však hovoří pouze Chorvati. Novoštokavská nářečí jsou základem nejen pro spisovnou srbštinu, ale i pro chorvatštinu, oficiálně deklarovanou bosenštinu během 90. let minulého století a také pro nejmladší národní variantu bývalé srbochorvatštiny – černohorštinu, která byla ustanovena teprve v roce 2007. V případě srbštiny pak v rámci novoštokavského nářečí hovoříme o tzv. ekavské (dete, pevati, mleko )a (i)jekavské podobě (dijete, pjevati, mlijeko). Můžeme tak říci, že právě ekavština je při rozlišení srbského jazyka od chorvatského typickým znakem spisovné srbštiny, konkrétně bělehradsko-novosadské normy. Častější je užití ekavské normy, jelikož je považována za prestižnější. Tento fakt souvisí také se skutečností, že je ekavské nářečí nejrozšířenější v oblasti hlavního srbského města Bělehradu a také na něj navazující hospodářsky a kulturně nejrozvinutější srbské oblasti Vojvodině. Ijekavská varianta se užívá pouze v západní části Srbska a stále více ustupuje pod vlivem médií. Na podzim roku 1993 došlo ke snahám tento fonetický dualismus, tedy užívání zároveň ekavské i ijekavské varianty, odstranit, nebyly však prosazeny.
Srbština je oproti chorvatské spisovné normě, která používá výhradně latinku, primárně zapisována cyrilicí, kterou srbská norma ústavně preferuje, ovšem v některých zákonem stanovených případech je v úředním styku povolena i latinka. V neoficiální komunikaci je možné se vyjadřovat oběma variantami. Latinkou vychází například i některá srbská periodika.
Ukázka srbštiny na základě úryvku ze srbské hymny Bože pravde (v českém překladu Spravedlivý Bože):
cyrilice:
Боже правде, ти што спасе
од пропасти досад нас,
чуј и одсад наше гласе
и од сад нам буди спас.
Моћном руком води, брани
будућности српске брод,
Боже спаси, Боже храни,
српске земље, српски род!
transkripce do latinky:
Bože pravde, ti što spase
od propasti dosad nas,
čuj i odsad naše glase
i od sad nam budi spas.
Moćnom rukom vodi, brani
budućnosti srpski brod,
Bože spasi, Bože hrani
srpske zemlje, srpski rod!
Historický vývoj srbského jazyka se od toho chorvatského značně liší a můžeme jej spíše přirovnat k vývoji východoslovanských jazyků. Legendy, kroniky a jiné památky středověkého písemnictví byly psány zpočátku tzv. srbskou redakcí církevní slovanštiny, která se v pozdějších dobách nazývala jako „srbskoslovanský“ jazyk. V počátečních letech 18. století se na krátkou chvíli stává oficiálním jazykem, především pak u vzdělaných Srbů, tzv. „ruskoslovanský“ jazyk, a to z důvodu proudění rusifikované církevní slovanštiny do Srbska prostřednictvím různých knih. Kvůli nesrozumitelnosti tohoto jazyka dochází již ke konci 18. století k srbizaci a vzniku „slovanskosrbského“ jazyka, přičemž je zřejmé postupné směřování k lidové podobě srbštiny. Na počátku 19. století pak dochází k obratu, v němž hraje jednu z ústředních rolí osobnost srbského filologa Vuka Stefanoviće Karadžiće, který je mimo jiné považován i za zakladatele moderní srbské literatury.
Tento obrat způsobila Karadžićova radikální reforma na základě jeho zásady „piš, jak mluvíš“, která se ovšem po dlouhou dobu setkávala s odporem, zejména pak u konzervativní srbské pravoslavné církve a jihouherských Srbů, jejichž inteligence v těchto Karadžićových reformních snahách stejně jako církev viděla pouze útok na kulturní tradici Srbů a snahu o vulgarizaci jazyka. Při své reformě se Karadžić opíral především o lidovou poezii, ve které spatřoval takovou podobu národní srbštiny, která se dle něj měla stát základem pro novodobý spisovný srbský jazyk právě proto, aby byl přístupný co největšímu množství lidí.
Pozdější sjednocení jazyka Chorvatů a Srbů bylo spojeno s činností tzv. ilyristů, v jejichž čele stál Ljudevit Gaj působící během 19. století. Tyto snahy o sjednocení byly představiteli chorvatského a srbského národa deklarovány poprvé na schůzce ve Vídni roku 1850. Blízkost spisovné srbštiny a chorvatštiny byla dána formováním spisovného chorvatské jazyka na stejné nářeční bázi, jako se vyvíjel moderní spisovný srbský jazyk. Později novou cestu srbochorvatského pravopisu načrtla Novosadská dohoda z roku 1954. Ovšem politické rozvolnění v 60. letech 20. století postupně spělo ke vzepětí chorvatského národního uvědomění na počátku 70. let, nazývané jako Chorvatské jaro, jež spělo k rozpadu jednotné srbochorvatštiny.
Až do první poloviny 90. let 20. století se tak názvem srbochorvatština označoval společný jazyk Chorvatů, Srbů, Bosňáků a Černohorců, respektive úřední jazyk Chorvatska, Srbska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory jakožto bývalých jugoslávských republik. Dnes je srbština jednou ze čtyř národních variant srbochorvatštiny, a to společně s chorvatštinou, bosenštinou a černohorštinou.
Ze zániku srbochorvatštiny se Srbové vzpamatovávali déle než chorvatská strana, především z důvodu daleko většího ztotožnění se s touto jazykovou podobou, která byla mnohdy až výrazně srbská. Dokonce i srbská ústava z roku 1990 ještě hovoří o srbochorvatštině jako o úředním jazyce Srbska.
V srbochorvatské slovní zásobě se vyskytují mnohá slova přejatá z turečtiny, ovšem ne v tak velké míře jako v případě bulharštiny či makedonštiny. Obsahuje také mnoho přejímek z řečtiny a latiny, konkrétně srbská norma vykazuje především znaky přejímání slov z řeckého prostředí, oproti chorvatské, přejímající z prostředí latinského, příkladem mohou být české podoby „Babylón, Byzanc, Kypr“ (v srbském překladu Vavilon, Vizantija, Kipar, v chorvatském Babilon, Bizant, Cipar).
V srbském pravoslavném prostředí během 18. a také 19. století dochází k přílivové vlně ruských slov, která ve vznikajících moderních spisovných jazycích zaplňují některá místa, především pak nahrazují mnohé nefunkční či nežádoucí turcismy a další orientalismy. Další vlna slov ruského původu přichází do jihoslovanských jazyků v období po druhé světové válce, kdy dochází k nastolování komunistických režimů dle sovětského vzoru, tato vlna však netrvala v srbochorvatštině, makedonštině ani slovinštině dlouhou dobu. Po roce 1990 dochází i v jazycích zemí bývalé Jugoslávie včetně Srbska k přejímání slov, především z angličtiny, která ve světě zaujímá vůdčí postavení. V případě těchto slov, přejímaných prostřednictvím anglického jazyka, jde většinou o mezinárodně rozšířená slova řecko-latinského původu. Přejaté anglicismy můžeme zaznamenat především v oblasti nových technologií, ekonomiky a politiky. Jako u ostatních jihoslovanských jazyků, tak i u srbštiny je základní slovní fond praslovanský. V jazyce Srbů se dnes vyskytuje mnoho slov, která jsou orientálního původu. Tyto orientalismy se vyskytují například v gastronomii.
V současnosti se srbský jazyk řadí mezi sedm deklarovaných úředních jihoslovanských jazyků, z nichž je mateřským jazykem pro nejvíce mluvčích, a to pro zhruba 8 milionů lidí.
Zdroje:
KREJČÍ, Pavel. Přehled vývoje jihoslovanských spisovných jazyků (Od 9. do počátku 19. století). Brno: Masarykova univerzita, 2014.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Srb%C5%A1tina
https://sh.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEe_pravde
