Španělština je jedním z nejrozšířenějších a nejvýznamnějších jazyků světa hlavně díky zámořským objevitelům 16. století a její význam stále roste. Španělština se v průběhu historie rozšířila od amerického kontinentu přes Afriku až po Pacifik a do dnešních dob je oficiálním jazykem 21 zemí. Jako mateřský jazyk má španělštinu přibližně 400 milionů lidí, ale na celém světě žijí další milióny lidí, pro které je to jejich druhý jazyk. Země s největším počtem rodilých mluvčí je Mexiko se 103 miliony, hned za ní Španělsko, Kolumbie a Argentina. Je to nejrozšířenější z románských jazyků (francouzština, italština, portugalština apod.). Kromě počtu mluvčích je španělština významná i z hlediska mezinárodních vztahů a obchodu, je totiž oficiálním jazykem nespočtu organizací jako OSN nebo EU.
Když se řekne španělština, vybavíme si dovolenou na Costa del Sol, víkendový výlet do Barcelony nebo exotický Karibik. Španělština a hispánská kultura je však mnohem rozšířenější. Překvapivé může být například množství španělsky mluvících ve Spojených státech amerických. S obrovským přílivem imigrantů z karibské oblasti a jiných států Jižní Ameriky nyní téměř 10% Američanů starších 5 let mluví doma španělsky (až 30 miliónů lidí). Rovněž by nás mohly překvapit i asijské Filipíny, tropický ráj, který Španělsko dobilo za vlády Filipa II (odtud také jméno ostrovů), a kde stále 10% obyvatel mluví španělsky, ačkoliv se osamostatnili už v roce 1898. Ostatně i filipínský prezident, v současnosti velmi diskutovaný má velmi španělské jméno – Rodrigo Duterte. Španělštinu bychom také rozhodně nespojovali s Afrikou, ale například na území Maroka, kde má Španělsko dvě teritoria – města Ceuta a Melilla -mluví tímto jazykem přes milion lidí. A v Rovníkové Guinee je španělština jedním z úředních jazyků.
Tak jako má angličtina svou britskou, americkou nebo australskou variantu, liší se i španělština jednotlivých států a regionů. Je to samozřejmě pořád ten samý jazyk, ale rozdíly v gramatice, slovní zásobě i výslovnosti jsou někdy tak veliké, že si mají i rodilí mluvčí problém navzájem si porozumět.
Španělština je nejvíce odlišná ve výslovnosti – ve Španělsku stačí promluvit a hned rozpoznají i město, ze kterého pocházíte. Když se Češi učí španělsky, zní jejich přízvuk nejčastěji jako mix mezi Latinoameričany a Katalánci, protože české souhlásky se nejvíce podobají těm katalánským, ale je pro nás mnohdy těžké vyslovit sykavky (c a z) charakteristické pro evropskou (pevninskou) španělštinu. Naopak v některých částech Latinské Ameriky se sykavky aspirují, takže ve finále zní více jako h než s.
Pro každý region je typická nějaká charakteristika a tyto stereotypy se využívají například v televizní zábavě pro ilustraci postav – přízvuk z Galicie značí hlupáka, Kolumbijec je mafián, Mexičan prodává drogy …
Stejně jako v americké a britské angličtině je velký rozdíl ve slovní zásobě, takže v každé jihoamerické zemi se například říká autu úplně jinak. Ve španělsku je to coche, v Argentině auto, v Kolumbii carro a na Kubě máquina. Může docházet i k různým omylům, protože brambora by se do evropské španělštiny přeložila jako patata a do jihoamerické jako papa – papa ale ve Španělsku znamená dvojitá brada.
Formálním problémem, se kterým se angličtina nepotýká, je tykání a vykání. Kromě toho, že v každé zemi existuje jiná norma, komu je vhodné tykat a komu, existuje ještě třetí forma tzv. voseo, která se používá v Argentině a v Uruguayi jako spisovná forma a v Chile nebo v Guatemale jako pouliční slang.
Ve Španělsku se ale nemluví pouze španělsky – Španělské království má celkem 4 oficiální jazyky. Přesnější by tedy bylo nazývat jí kastilština (castellano), jak to ostatně rodilí mluvčí dělají – ostatní tři jazyky se jmenují galicijština, katalánština a baskičtina, které se ve svých regionech často používají více než španělština. Ve školách se vyučuje dvojjazyčně a bilingvní děti se učí překládat mezi svými dvěma rodnými jazyky.
Španělština v Jižní Americe se lišší země od země a stejně jako ve Španělsku i v rámci jednotlivých regionů. Výslovností se nejvíce blíží španělštině z jižního Španělska, ale může se zdát ještě nedbalejší, protože se spousta hlásek v projevu ztrácí. Velký vliv na vývoj španělštiny na Americkém kontinentě měly samozřejmě předkolumbovské kmeny jako Aztékové nebo Inkové a jejich jazyky – nahuatl, guaraní a quechua. V každé jednotlivé zemi se pak projevovaly různé vlivy podle toho, jaké národnosti tam hledaly útočiště. Příkladem by mohla být Argentina, kam po válce emigrovala velká vlna nacistických vůdců z Německa a Itálie, proto mají až 9000 slov, které se v jiných variantách nepoužívají. V Peru se naopak usídlilo velké množství Asiatů, proto tam zdomácněla slova z japonštiny a čínštiny. A na plantáže ve Venezuele si španělští kolonizátoři dováželi černé otroky u Afriky, odtud také zvláštní slovní zásoba jejich varianty španělštiny.
Mexická španělština je ze všech variant nejpodobnější angličtině, hlavně díky jejich geografické poloze a spoluúčasti v mezinárodních organizacích jako NAFTA. Tato blízkost americké kultuře je samozřejmě charakteristická i pro španělštinu v Portoriku, které je jedním z amerických teritorií. Jako příklad můžou sloužit následující slova. Lednička se v evropské španělštině řekne nevera (což by se dalo přeložit jako sněžnička) a v Mexiku refrigerador, což je nápadně podobné anglickému refrigerator. Dalším příkladem by byl soud – tribunal a corte (z anglického court).
Kubánská španělština se nejvíce podobá španělštině z Kanárských ostrovů a zachovalo se v ní i značné množství evropských slov, která ale ve Španělsku v dnešní době už zní archaicky.
Nejrozdílnější je nejspíše španělština v Argentině, lišší se od té evropské v každém aspektu. Byla totiž nejdříve ovlivněna španělskými kolonizátory (16. stol.) a poté několika migračními vlnami v průběhu historie (19. a 20. stol). V polovině 20. století totiž nebyla Argentina příliš obydlena, proto byly prosazovány nejrůznější zákony, které usnadňovali přístup Evropanům a privilegovaly je nad původní obyvatele. Nejvíce byla zastoupená italština, která ovlivnila slovní zásobu i intonaci.
Co se týče vývoje španělštiny obecně – je to románský jazyk, který vzniknul z lidové latiny (stejně jako portugalština, francouzština nebo rumunština). Nejvýraznější rozdíly mezi současnou italštinou (která je nejbližším potomkem latiny) jsou hláskové změny (vita/vida) a diftongizace (terra/tierra). Jméno español vyniklo z pojmenování římské provincie Hispania (v pozdní latině se vyslovovalo jako espania).
Na rozdíl od jiných dialektů byla španělština ovlivněna i arabštinou, protože od 8. do 15. století se na jihu rozkládala říše Al-Andalus. V této arabské říši se mluvilo jednak arabsky a berbersky, ale také románskými dialekty, které bývají shrnovány jako mozarabické. Do dnešního dne tvoří původní hranice arabského a křesťanského světa překlenutí mezi severem a jihem Pyrenejského poloostrova. Na severu se mezitím formovala malá křesťanská království s vlastními románskými dialekty (katalánština, kastilština, leonština, galicijština …). Ale právě z oblasti mezi Burgosem a Kantábrií začal pronikat na celé území po různých osách (společně s křesťanstvím) kastilský dialekt, který byl do jisté míry ovlivněn i baskičtinou – jediným neindoevropským jazykem v celé Evropě, a keltskými nářečími v Galicii a v Asturii a tento dialekt získal postupně převahu nad ostatními. Po sjednocení španělských království a vyhnání Arabů (1492) byla v Salamance vydaná první spisovná gramatika kastilštiny a Salamanca bývá proto stále považována za centrum spisovné španělštiny s nejstarší univerzitou v Evropě. Název španělština se prosadil za vlády Karla I. (16. století), protože lidé potřebovali jednotný pojem, který by zahrnoval i nově nabyté kolonie od Kalifornie až po Ohňovou zem.
Španělština bývá někdy nazývána soutokem jazyků, a je to opravdu tak. Ačkoli předrománské jazyky ovlivnily španělštinu jen minimálně, pořád obsahuje mnohé germanismy. Kromě germanismů také nespočet výrazů z arabštiny, francouzštiny a italštiny, které společně přetvářely španělské písemnictví už od 10. století. Arabština sice nijak nezměnila stavbu jazyka, ale můžeme jí přičítat velké obohacení slovní zásoby a některé fonetické zvláštnosti španělštiny. Arabové se velice zasloužili o rozmach zemědělství a zavedli mnoho nových plodin, jejichž jména pochází právě z arabštiny (alubias – fazole, zanahoria – mrkev, lilek – berenjena), jako dobří stavitelé vybudovali nové čtvrti (barrios) a zakládají nové osídlení (aleda). Skrze arabštinu se do španělštiny dostala i moudrost antických filosofů a slovní zásoba z řečtiny a latiny. Ve středověku nabyla nové důležitosti poutní cesta do Santiaga de Compostela, proto byli literatura i běžný život ovlivněné francouzskými vzdělanými poutníky, kteří si s sebou vozili trubadúry, aby jim krátili dlouhou chvíli. Středověk vystřídala renezance a francouzštinu italština. Můžeme tedy říct, že čím běžnější slovní zásoba, tím spíše má svůj původ ve vulgární latině nebo arabštině. Specializovaná slovní zásoba například z oblasti umění proniká do španělštiny později s vlivem humanismu, klasicismu a baroka. Nesmíme opomíjet ani vliv španělských autorů, kteří cestovali po španělských koloniích a přejímali různé reálie a způsoby vyjádření domorodých obyvatel a kreolů. Dalším jazykem, který je spjat se španělštinou je samozřejmě portugalština, která s ní sdílí velkou část historie. Během vlády krále Filipa II. Bylo totiž Portugalsko součástí Španělského království.
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0pan%C4%9Bl%C5%A1tina
https://en.wikipedia.org/wiki/Spanish_language
