Slovinština spolu s češtinou, spadá do rodiny slovanských jazyků. Je tedy s češtinou svým způsobem poměrně blízká. Slovinština má dokonce některá slova stejná s češtinou, ale pozor! Pro oba jazyky platí: stejné slovo, jiný význam. Jinak také řečeno - falešní přátelé. Oč se konkrétně jedná? O možnou záměnu českých a slovinských slov. Například slovinské slovo otrok znamená v češtině dítě. Nebo slovinské moč značí v překladu do češtiny sílu. Tak bychom mohli pokračovat dál – družina je rodina, zrak jako vzduch, kaditi je kouřit, les znamená dřevo, časopis jako noviny nebo obraz jako obličej. Z výčtu je tedy zřejmé, že i přes úzkou jazykovou příbuznost obou jazyků musí být jak mluvčí, tak i posluchač neustále na pozoru a uvědomovat si možné záměny.
Jak je tedy možné, že na území relativně vzdáleném od českých zemí, se používají slova, která jsou shodná s těmi našimi? Na tuto otázku sice není lehká odpověď, avšak pokusíme se ji nastínit na základě historického vývoje slovinštiny.
Na území východních Alp se v 6. stol. n. l. mluvilo praslovanštinou. Mluvili jí předkové dnešních Slovinců, kteří se zde usídlili. Avšak v 9. a 10. století se praslovanština začala rozpadat, a tak se vyhranily specifické rysy slovinštiny. Nejstaršími texty, ve kterých se objevily znaky slovinštiny, byly Frizinské památky, zpravidla řazené k panonsko-slovinskému typu církevněslovanského jazyka. Výrazné slovinské nářeční rysy se pak objevily v některých náboženských textech ze 14. a 15. století. Roku 1550 byly vytištěny první slovinské knihy. Byl jím Catechismus, tj. překlad Malého Lutherova katechismu a Abecedarium (Slabikář). Autorem obou knih byl Primož Trubar. Další slovinské knihy byly vydávány protestantskými spisovateli. Patřil k nim například slovinský překlad bible nebo latinsky psaná mluvnice slovinštiny, jejímž autorem byl A. Bohorič. V následujících letech byly vydávány texty často v různých nářečích. Avšak s rostoucí úlohou Lublaně ve slovinském veřejném životě se v centrální oblasti stará protestantská norma zachovávala.
V r. 1808 uveřejnil slovinský jazykovědec J. Kopitar vědeckou mluvnici slovinštiny o názvu Grammatik der slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steyemark, ve které se pokusil popsat a sjednotit mluvu všech slovinských oblastí zbavenou germanismů, a to na základě centrálních nářečí, tj. kraňských, goreňských a částečně i doleňských. Za základ spisovného jazyka přijal starou protestantskou normu. Jeho cílem bylo především očistit jazyk od germanismů.
Na počátku 19. století také vyšly nové mluvnice založené na štýrských a kraňských doleňských nářečích. Avšak již ve 2. polovině 19. století se začaly šířit dva jazykové postupy významné pro vývoj standardní slovinštiny. Byla to slavizace a archaizace. Slavizace značila přejímání mnoha slov z jiných slovanských jazyků ve snaze vymýtit germanismy a archaizace se opírala o církevněslovanský model ve snaze oživit neužívané mluvnické kategorie, které v živých nářečích zanikly. To však způsobilo prohloubení rozdílu mezi spisovným a hovorovým jazykem.
Oba dva postupy byly z velké části opuštěny na přelomu 19. a 20. století. Staré tvary byly zachovány pouze takové, které byly doloženy ve starších stádiích vývoje slovinštiny. Když se v r. 1918 stalo Slovinsko součástí jihoslovanského státu, objevily se opět snahy o vymýcení cizích slov ze slovinštiny. Tentokrát se jednalo o slova ze srbochorvatštiny. Tato snaha existuje i v novém slovinském státě.
Z našeho stručného nastínění vývoje slovinského jazyka tedy můžeme usoudit, že slovinština, jako standardní jazyk uváděný v mluvnicích a vyučovaný ve školách a na univerzitách, je do značné míry jazyk umělý. Jeho norma se opírá o ideální normu slovinštiny, která se liší od normy obecně mluveného jazyka a která není dosud adekvátně popsána. V jednotlivých prvcích se dokonce neshoduje s žádným živým nářečím. Lze říct, že standardní jazyk je jakousi kombinací dialektů několika slovinských jazykových území, avšak jeho základem jsou zeměpisně centrální dialekty Goreňska a Doleňska a v menší míře i jihozápadní dialekt Notraňska.
Slovinština se někdy považuje za jazyk, který se nejvíce odlišuje od ostatních slovanských jazyků svým velkým počtem dialektů, a to vzhledem k poměrně malému území obývaného Slovinci. Výstižné je proto slovinské přísloví Vsaka vas ima svoj glas, které v překladu do češtiny zní Každá vesnice má svůj dialekt. Výslovnost se také výrazně odlišuje mezi jednotlivými územími. Slovinské dialekty se většinou dělí do sedmi větších zeměpisných skupin (v poslední době se někdy hovoří i o osmi), přičemž každá z nich zahrnuje několik podskupin. Dnešní výzkumy uvádí celkem 50 nářečí a podskupin. Slovinština je v mnohém blízká chorvatštině, ale má svoje hláskové, gramatické a lexikální zvláštnosti. Nářečně je mezi chorvatštinou a slovinštinou pozvolný přechod. Východní nářečí jsou blíž chorvatštině.
Slovinština patří do jižní skupiny slovanských jazyků a spolu se srbochorvatštinou tvoří západní větev této podskupiny. Slovinsky mluví asi 1,9 milionu lidí ve Slovinsku a dále přibližně 250 000 Slovinců v Itálii, Rakousku, Maďarsku, Chorvatsku, zde zejména v pohraničních oblastech, a v USA, Kanadě, Argentině, Německu a ve Francii. Slovinština je úředním jazykem Slovinské republiky, která je nezávislým státem od r. 1991, a je také jedním z oficiálních jazyků Evropské unie.
Pokud jsme na začátku mluvili o určité příbuznosti s češtinou, je zde ještě další prvek, který nám může připadat až přímo domácký. Jedná se o hlásky č, š a ž, které slovinština přijala.
Blízkost slovinštiny a češtiny můžete porovnat na následující ukázce, která pojednává o slovinském spisovateli Ivanu Cankarovi:
Cankar je že kot tretješolec, leta 1891, napisal nekaj pesmi. Objavljati je začel kot dijak. Leta 1892 je v rokopisnem listu Sloga objavil krajši kritični članek in Junaško pesem iz naših dni. Otroško glasilo Vrtec mu je natisnilo pesem Pes, maček in miši. Že naslednje leto so mu v Dijaški prilogi Rimskega katolika objavili sestavek Moj prvi pogled na morje.
Překlad do češtiny:
Cankar už jako žák třetí třídy, roku 1891, napsal několik básní. Publikovat začal jako středoškolák. Roku 1892 publikoval v rukopisném listu Sloh kritický článek a Hrdinskou báseň z našich dní. Dětský oznamovatel Školka mu vytiskl báseň Pes, kočka a myši. Již rok nato mu ve Středoškolské příloze Řimského katolíka vydali črtu Můj první pohled na moře.
A ještě jedna zajímavost na závěr. Slovinština, jako jeden z mála jazyků na světě, si zachovala duál - dvojné číslo, tj. mluvnickou kategorii čísla vyjadřujícího dvojnost neboli párovost. Čeština sice také používá duál, ale pouze omezeně, například ve slovech oči, uši, ruce, nohy. Slovinština ho oproti tomu užívá zcela běžně. Ve slovanském světě používá běžně dvojné číslo už jen lužická srbština. A Slovinci často dvojnému číslu říkají také jazyk milenců.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovin%C5%A1tina
