Ruština je jazykem bezpochyby kontroverzním. Zejména kvůli historickým a politickým aspektům je vztah mnoha lidí k tomuto slovanskému jazyku značně emotivní. SSSR, komunismus, ruská zahraniční politika… Takové jsou většinou první asociace spojené s ruským jazykem. Je ovšem škoda se jimi omezovat. Ruština je totiž také jazykem mnoha literárních velikánů. Dostojevský či Tolstoj přispěli svými romány nezvratitelným způsobem k současné podobě světové literatury. Čechovova dramata obohatila divadelní svět a Puškinovy básně už navždy budou vyvolávat touhu projet se na saních zmrzlou stepí v typickém ruském trojspřežení, kolem líně se vinoucích řek a pravoslavných chrámů nebo zažít bílé noci v tajemném Petrohradu, perle ruské kultury na březích Něvy. V neposlední řadě je ruština jazykem obchodu a právě v tom tkví její zásadní současný význam. Ruský jazyk je klíčem k úspěchu, ať už se jedná o obchodní jednání, překlady smluv a návodů, konference či služební cesty. Pojďme se o ní dozvědět více.
Ruština je nejvíce rozšířený slovanský jazyk a jako jediný z nich patří mezi světové jazyky. Za svůj mateřský jazyk ho považuje přibližně 166 miliónů lidí, dalších 125 miliónů jej má jako jazyk druhý. Nenechte se ovšem zmást: rusky se totiž nemluví jenom v Rusku, ostatně tolik obyvatel Ruská federace ani nemá. V samotné Ruské federaci má ruštinu jako rodný jazyk pouze 130 miliónů obyvatel (z celkového počtu 147 miliónů). Stejně tak je, společně s běloruštinou, oficiálním jazykem v Bělorusku. Totéž platí, i když s určitými omezeními, i pro Kazachstán, Kyrgyzstán a Abcházii. Přestože v následujících zemí není ruština státním jazykem, její užívání je uzákoněno na regionální úrovni v Moldavsku, Rumunsku, na Ukrajině, v Tádžikistánu, Uzbekistánu, v Izraeli a Spojených státech amerických. Ruštinu také považují za svůj státní jazyk některá mezinárodně neuznávaná, či jen částečně uznávaná území, jako jsou Jižní Osetie, Podněsterská moldavská republika, Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika. Je zjevné, že ruský jazyk je rozšířen zejména v zemích bývalého Sovětského svazu, a přestože nemá v některých z nich žádný oficiální status, obyčejně nebývá problémem se v nich rusky domluvit – to platí hlavně pro pobaltské republiky nebo Gruzii. V dobách působení Sovětského svazu se ruský jazyk vyučoval jako první cizí jazyk na školách ve východní, jihovýchodní a střední Evropě a v některých asijských státech (např. Mongolsko) a i zde se, zejména se starší generací, domluvíte rusky. Vzhledem k velkému množství ruských emigrantů, lze na ruštinu jako jazyk národnostní menšiny, narazit prakticky po celém světě.
Ruský jazyk je společně s angličtinou, francouzštinou, španělštinou, arabštinou a čínštinou oficiálním jazykem OSN, což znamená, že jsou v něm sepisovány všechny vydávané dokumenty, včetně rezolucí. Zajímavostí je, že kromě angličtiny je znalost ruštiny požadována u posádky Mezinárodní vesmírné stanice.
Ruština, stejně jako jiné východoslovanské (ukrajinština, běloruština) či jihoslovanské (bulharština, srbština) jazyky, využívá pro zápis v písemné podobě tzv. cyrilici, v našich oblastech známější spíše pod názvem azbuka (v ruštině tento výraz znamená „abeceda“). Tím se liší od většiny evropských jazyků, které se zapisují latinkou. Vraťme se nyní společně do minulosti a prozkoumejme původ těchto na prvních pohled nesrozumitelných znaků, odhalme počátky ruského jazyka a seznamme se s jeho historickým vývojem.
Ruský jazyk je součástí rodiny indoevropských jazyků a větve baltoslovanských jazyků, která se dále dělí na skupinu slovanskou a baltskou. Kořeny současného ruského jazyka tedy sahají od indoevropského prajazyka, přes praslovanštinu až po staroruštinu. Staroruština, předchůdce všech současných východoslovanských jazyků (ruštiny, ukrajinštiny, běloruštiny, rusínštiny), se postupně formovala v 6. až 14. století za časů Kyjevské Rusi a Novgorodského knížectví na základě rozmanitých dialektů užívaných východoslovanskými kmeny (Drevljané, Poljané, Vjatiči, Kriviči aj.). Příliš mnoho písemných památek se nedochovalo, dochované jsou především zápisy právnického a obchodního charakteru, v severních oblastech byly nalezeny osobní dopisy, smluvní listiny apod. (tzv. gramoty) zaznamenané na březové kůře. Tyto dokumenty již byly zaznamenány cyrilicí. Zároveň se staroruštinou existovala církevní slovanština, jazyk tehdejší vzdělanosti a pravoslavné církve. Ten je odvozen od staroslovanštiny, umělého jazyka vycházejícího z jihobulharského (soluňského) dialektu vymyšleného v 9. století Konstatinem (Cyrilem) a Metodějem. Staroslovanština byla míněna jako spisovný náboženský jazyk. V podobném duchu se užívá až dodnes církevní slovanština (podobně jako latina je jazykem mrtvým): využívá se především při bohoslužbách a obřadech v pravoslavné a řeckokatolické církvi. Cyrilice, stejně jako hlaholice, písmo vytvořené právě pro účely staroslovanštiny výše zmíněnými bratry Konstantinem a Metodějem (případně některými z jejich žáků, o autorství se mezi badateli vedou spory), vychází z velkých písmen řecké abecedy.
Staroruština se následkem nového politického uspořádání rozštěpila na dva odlišné jazyky: staroběloruštinu a ruštinu. Po rozpadu Kyjevské Rusi se v polovině 14. století se objevuje Litevské velkoknížectví, jehož úředním jazykem je právě staroběloruština (později se z ní vyvinuly běloruština, ukrajinština a rusínština). V 15. století vzniká Moskevské velkoknížectví, které sjednocuje jednotlivá ruská knížectví a užívá se ruština.
V polovině 17. století se formuje ruská národnost a na základě moskevského dialektu také národní jazyk – ruština. V roce 1755 vydává M. V. Lomonosov (známý především pro svou periodickou tabulku prvků) první gramatiku. Petr I. uskutečňuje v roce 1708 jazykovou reformu a zavádí tzv. graždanku: odstraňuje z abecedy několik znaků, ostatní znaky zjednodušuje. V roce 1918 dochází k další reformě, při níž se opět odstraňují některá písmena, především se však jedná o reformu pravopisnou.
Nyní se pojďme podrobněji seznámit se strukturou ruského jazyka. Ruština je, stejně jako čeština, flektivní jazyk, což znamená, že jednotlivá slova skloňujeme a časujeme. Na rozdíl od češtiny má však jen 6 pádů. Vokativ (český 6. pád) postupně vymizel a v současném spisovném jazyce už neexistuje. Oslovuje se nominativem (1. pád), případně se užívají speciální tvary podstatných jmen. Stejně jako v češtině se v ruštině aktivně užívají tři časy: minulý, přítomný a budoucí. Na rozdíl od češtiny je ve spisovné ruštině nutností užívání osobních zájmen ve větách. Nejvýraznějším rozdílem oproti českému jazyku je však pohyblivý přízvuk, který v češtině nemáme. Jelikož některé samohlásky se pod vlivem přízvuku mění či redukují, často se stává, že slova se čtou jinak, než se píšou. Díky pohyblivému přízvuku a různým typům intonace působí ruština velmi melodicky.
V ruském jazyce existují tři základní skupiny dialektů neboli nářečí: severoruská, jihoruská a středoruská. Všechny tyto dialekty jsou geograficky rozmístěny v evropské části Ruska – oblasti, která byla původně obývána předchůdci dnešního Rusů, a to zhruba do 15. století. Na oblasti kolonizované později (Kavkaz, Ural, Sibiř a další) se nahlíží jako na odlišnou skupinu a toto nářeční dělení se na ně nevztahuje. Pro severoruský dialekt je typické tzv. ókání, což znamená, že samohláska o se v nepřízvučných pozicích nemění na a, jak je ve spisovné ruštině obvyklé. Slovo молоко /moloko/ (rusky mléko) se nevyslovuje [malakó], ale vyslovuje se stejně, jako se píše, tedy [molokó]. Při tzv. ákání, které je typické pro jihoruské dialekty k této změně ve větší, nebo menší míře naopak dochází, což znamená, že všechny nepřízvučné samohlásky se vyslovují nejčastěji jako a. Ve spisovné ruštině se tyto změny řídí určitými pravidly, které jsou u ákání ignorovány. Slovo водичка /vodička/ (rusky stejně jako česky vodička, zdrobnělina od slova voda), se tedy vysloví [vadíčka]. Pro středoruská nářečí je typická kombinace prvků z obou předchozích typů. V současné době jsou však každodenně používané dialekty výlučně záležitostí starší generace obyvatel na vesnicích.
Jako skoro každý jazyk, i ruština byla ovlivněna mnoha jinými a nalezneme v ní množství převzatých slov. Jak jsme se dozvěděli, ruština se vyvíjela paralelně s církevní slovanštinou, a proto není divu, že mnoho slov pochází právě z tohoto církevního jazyka. Jsou to slova jako враг (nepřítel), власть (moc), глава (hlava ve smyslu vůdce, kapitola) a mnoho dalších. Řada slov pochází z řečtiny, do ruštiny se dostaly prostřednictvím ústního kontaktu s Byzantinci a Bulhary – кровать (postel), парус (plachta), nebo překlady ze staroslovanštiny – ангел (anděl), икона (ikona). V dobách bojů s turkickými kmeny se v ruštině objevila i řada slov převzatých z turečtiny: казак (kozák), сундук (truhla), аркан (laso). Z řečtiny přejímala ruština slova i později, zejména v 17. až 19. století, ale k tomu už docházelo prostřednictvím západních jazyků, a to především francouzštiny, jejíž vliv na ruskou slovní zásobu je značný. Jedná se například o slova: философия (filozofie), идея (nápad, myšlenka), драма (drama), политика (politika). V 16. až 17. století převzala ruština velké množství slov z polštiny, zejména latinských: адрес (adresa), аккуратный (opatrný, pečlivý), бандит (bandita, lupič). Za vlády Petra I. přejímá ruština slovа z nizozemštiny, která jsou spojená převážně s námořnickou terminologií: матрос (námořník), шторм (mořská bouře, vichřice). V současnosti tvoří většinu převzatých slov výrazy původem z angličtiny: маркетинг (marketing), менеджмент (management), имидж (image), инвестор (investor).
Ruština je živá a proměnlivá, s rozvíjející se slovní zásobou, zároveň si však zachovává svou prostotu a starobylost. Právě tento paradox z ní činí přitažlivý jazyk, o kterém se tvrdí, že otvírá dveře na Východ.
Zdroje:
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A0%D1%83%D1%81%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D1%8F%D0%B7%D1%8B%D0%BA
http://www.philology.ru/linguistics2/vinogradov-78a.htm
