Mezi polštinou a češtinou existuje zajímavý vztah. Pokud totiž uslyšíte někoho mluvit polsky, asi vám to bude připadat legrační. Stejně tak legračně bude Polákovi znít čeština. Proto si možná Češi vymysleli polská, rádoby vtipná slova, jako například samochod pochodový, což má značit koně (v překladu do polštiny koń), gangster košulový, což má být zase blecha (polsky pchla), kaktus pochodový má být ježek, agent kanálový potkan, koza turystyczna kamzík nebo kombajn papulowy, což má značit holicí strojek. Ale ani naopak Poláci nezůstávají s legračními názvy napodobujícími češtinu pozadu, a proto dřevní kocour značí veverku nebo dachový obsralec (=střešní špinavec) holuba. Jestlipak také tušíte, jaký název si Poláci vymysleli pro Čechy? Český národ nazývají Pepiki.
Kromě toho, pokud neznáte pravý význam některých slov a pouze je odvozujete z češtiny, můžete si zadělat na pěkné potíže. Zkuste například porovnat následující česká slova s polským překladem sklep – piwnica, pivnice – piwiarnia, loď – statek, statek - gospodarstwo rolnicze, vůně – zapach, zápach – smród, skutek – uczynek, účinek – dzialanie, přesvědčit – przekonać, překonat – pokonać, západ – zachod, vonět – pachnąć, nehoda – wypadek. Také vám to připadá neuvěřitelné? Tak se ani nepohoršujte nad tím, pokud mezi řečí Poláka zaslechnete něco jako szukam. Vězte totiž, že onen muž právě něco hledá.
Možná právě kvůli tomu vás napadnou otázky související s dějinami obou jazyků. Na následujících řádcích o vývoji polštiny uvidíme, že polština a čeština tvořily kdysi jeden celek a i v následujících letech byla čeština také určitou inspirací pro polštinu.
Vývoj polského jazyka (v překladu do polštiny język polski, polszczyzna) lze rozdělit do čtyř období. První období, tzv. předhistorické, trvalo do druhé poloviny 12. století. Z tohoto období se dochovala místní jména, kmenová a osobní jména v latinských dokumentech, např. v Papežské bule udělené městu Hnězdnu nebo v bule udělené Vratislavovi.
Po předhistorickém období následovalo staropolské období, tedy druhé období, které trvalo do přelomu 15. a 16. století. Ze staropolského období se dochovalo velké množství soukromé korespondence. Polština v té době vedla boj o primární postavení s latinou. Běžné byly výpůjčky z latiny, němčiny a také češtiny. Polština se také ještě nepovažovala za jednotný standardní jazyk. Jako spisovný jazyk v normované podobě existovala polština až od 16. století. Polština se začala užívat na úkor latiny v literatuře i v církvi. V tzv. Zlatém věku polštiny vznikaly slovníky, z nichž nejpozoruhodnější je Lexicon latinopolonicum, jehož autorem byl Jan Maczynski. Tento slovník obsahoval téměř 21.000 polských slov. Zároveň vzrůstaly snahy o omezení výpůjček z latiny a češtiny, která byla považována za kultivovanou a vyspělou, a také ostatních západoevropských jazyků.
Následující střední polské období, tj. třetí, trvalo až do konce 18. století. V té době se polská literatura dostala pod silný francouzský vliv. Kolem poloviny 18. století zažil polský jazyk obrození. V roce 1778 začala vycházet Gramatyka dla szkól narodowych, jejímž autorem byl Onufry Kopczynski, a která byla vydávána až do roku 1839. Dále vyšel šestisvazkový slovník Slownik jezyka polskiego od Samuela Bogumila Lindeho, který obsahoval polskou slovní zásobu od počátku 16. století až do doby vydání.
Poslední, tedy čtvrté období, je obdobím moderní polštiny, které trvá až do dnešní doby. V roce 1918 se Polsko stalo nezávislým státem, což umožnilo rozkvět polštiny ve školství, tisku, rozhlase a televizi. Polština se stala na polském území jazykem většinovým. Mezi dvěma světovými válkami jím mluvily dvě třetiny obyvatelstva. Po druhé světové válce byly některé hovorové prvky přijaty do spisovné normy. V dnešní době počet polského obyvatelstva neustále roste a tím roste i počet mluvčích polského jazyka.
Polština patří mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština a lužická srbština. Je poměrně blízá češtině podobně jako obě lužické srbštiny, ale mnohem méně než slovenština, která je s češtinou vzájemně srozumitelná. V 10. století byly čeština a polština stále jeden jazyk, pak se začaly rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli.
Polským jazykem se mluví v Polsku, kde jím mluví zhruba 38,5 milionů lidí. Dalších zhruba 5 milionů Poláků žije v zahraničí, zejména v USA, Bělorusku a Litvě, v Německu, ve Francii, na Ukrajině, Kanadě, Anglii, Brazílii, Austrálii, Česku, Lotyšsku, Belgii aj. Část z nich si zachovává polský jazyk. Polština je tedy úředním jazykem v Polské republice a zároveň jedním z oficiálních jazyků Evropské unie.
Polská nářečí rozdělují polské území na dvě hlavní části – na území, kde se používají mazurující nářečí a na území s nemazurujícími nářečími. Mazurující nářečí zabírají větší část území, nemazurující dialekty zabírají staré Velkopolsko, jižní část slezských nářečí a okrajová pásma na jihovýchodě. Samotná spisovná polština se zakládá na nemazurujících nářečích, protože se formovala v době, kdy bylo centrum státu ve Velkopolsku. Existuje pět základních skupin polských nářečí: velkopolská (včetně poznaně a Bydhoště), malopolská (zahrnující Lodže, Krakova, Lublinu a Rzeszówa), mazovská (s Varšavou, Bialystokem a Olsztynou), slezská (včetně Katovic a Opole) a nakonec nejodlišnější skupina nářečí, která je někdy pokládána za samostatný jazyk, totiž kašubština (zahrnující Gdaňsk). Polská nářečí se považují za vzájemně srozumitelná. Dále se budeme podrobněji věnovat slezštině a kašubštině.
Někteří lingvisté považují slezštinu za samostatný jazyk, ovšem většina z nich se spíše přiklání k názoru, že jde o polský dialekt. Lidé mluvící slezsky žijí v oblasti Horního Slezska, které je rozděleno mezi jihozápadní Polsko a severovýchodní Česko. Zajímavá jsou goralská nářečí, kterými se mluví na česko-polsko-slovenském pomezí přibližně mezi Jablunkovem v Česku a severní Spiší na Slovensku, stejně jako na některých územích jinde v Polsku, na Slovensku a na rumunsko-ukrajinských hranicích. Jedná se o nářečí polského původu obsahující i mnoho karpatismů a jsou ovlivněna nářečími okolního obyvatelstva.
Pokud se týká kašubského jazyka, vedou se zde spory o to, zda se jedná o samostatný jazyk či polský dialekt. Počet lidí, kteří mluví kašubským jazykem nelze určit. Odhaduje se, že je to něco kolem 155 000 lidí. Pouze ale určité procento, které se liší podle oblasti, užívá kašubštinu každý den. I přesto je mezi Kašuby silně rozšířené vědomí vlastní identity. Literární tradice sahá až do 15. století. To je právě jeden z argumentů pro tvrzení, že kašubština je samostatným jazykem a nikoliv pouze polským nářečím.
Vraťme se ale ještě k samotné polštině. Na začátku jsme mluvili o zajímavostech mezi polštinou a češtinou. Zkusme ještě porovnat názvy ženských povolání v obou jazycích. Ta mají v polštině mužské tvary, ke kterým se přidá slovo paní. Tak vznikne pani lekarz, což je doktorka nebo pani dyrektor, což je zase ředitelka. Výjimkou je dyrektorka, což označuje ředitelku mateřské školky nebo nauczycielka, což je zase učitelka. Také pokud se týká ženských příjmení – od poloviny 20. století si Polky samy mohou zvolit, zda chtějí užívat tvar s koncovkou – owa (-ka) nebo „mužský” tvar, jako Michalska (Michalski) nebo třeba Grzelakowa (Grzelak).
Také jako ostatní jazyky, i polština má své jazykolamy. Zde jich několik uvádíme i jako ukázku polského jazyka s výslovností a překladem do češtiny:
Szedł Sasza suchą szosą, aż się szosa wysuszyła.
/:šeduu Saša suchom šosom, až šieuu šosa vysušyuua:/
Šel Saša suchou cestou, až cesta vyschla.
Stół z powyłamywanymi nogami.
/: stuuu s povyuuamyvanymy nogami:/
Stůl s povylámanýma nohama.
Chrząszcz brzmi w trzcinie w Szczebrzeszynie.
/:chřonšč bžmi v třčině v ščebřešině:/
Brouk (chroust) chroustá v rákosí v Szczebrzeszyňe (obec)
Dzięcioł z chęcią pień ciął.
/:Ďečiouu s chenčiou pieň čiouu:/
Datel rád kmen řezal.
Polština obohatila češtinu o slova, jako bigos, brukev, bryčka, dziady, goral, krakoviak, mazurka, oberek, rendzina, ropa, selanka, žubrovka. Od češtiny se polština odlišuje větším počtem slov přejatých z němčiny, například dorsz (treska), gmina (obec, sdružení), lesz (škvára), oficer (důstojník), szlafrok (župan), warsztat (pracovní stůl nebo stroj, dílna) a dále slova s příponou –unek, např. fechtunek (šerm), kierunek (směr), meldunek (hlášení, přihláška k pobytu), rachunek (účet), stosunek (poměr, vztah), szacunek (úcta, vážnost, odhad, ocenění), warunek (podmínka).
A samotný název národa a jazyka? Ten se odvozuje od Polanů, slovanských kmenů žijících v 8. až 10. století na většině území vymezeném řekami Odrou a Bugem, Karpatami a Baltským mořem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pol%C5%A1tina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ka%C5%A1ub%C5%A1tina
