Překlady z/do norštiny

Jeden jazyk, dvě spisovné varianty. Taková je norština. Bokmål a nynorsk jako varianty norštiny jsou si před zákonem rovnocenné. Zatímco bokmål je označovaný za tzv. knižní řeč, nynorsk je se považuje za novou norštinu. Rozdíly mezi těmito variantami jsou sice malé, ale i tak komplikují jazykovou situaci v zemi, kde žije jen 5 milionů obyvatel. Bokmål, společně se svou konzervativní variantou riksmål, se užívá v hlavním městě a ve východním Norsku, nynorsk pak v západním Norsku. Jazykem nynorsk mluví pouze asi 15 procent obyvatel. A pokud bychom se chtěli učit norsky, s velkou pravděpodobností bychom se učili právě bokmål, který se v cizině vyučuje jako „norština“.

Proč tedy dvě spisovné varianty? Jak k tomu došlo? Pojďme se na to podívat hned od začátku. Norština se vyvinula ze staré severštiny (norrønt), kterou se hovořilo ve věku Vikingů a v raném středověku v Dánsku, Norsku, Švédsku a v severských koloniích, které vznikly v důsledku vikingských výbojů. Přechod od staré severštiny ke střední norštině (mellomnorsk) se obecně datuje zhruba do období od r. 1350. Toto datum má spíše politický než lingvistický význam a představuje úpadek norštiny jako prostředku písemné komunikace. Norská společnost byla postižena osudnou morovou ranou, kdy zahynula třetina obyvatelstva, velké oblasti země zpustly a literární vzdělanost duchovenstva v domácím jazyce z velké části zanikla. V té době si své místo na území Norska vydobyla dánština, ve které se vedla úřední korespondence, a která byla zase značně ovlivněna němčinou. Norština přežívala na nižších úrovních administrativy asi do r. 1500. Na druhé straně si obyvatelé izolovaných oblastí fjordů a hor zachovali více ze slovní zásoby a samotné struktury norštiny.

Přestože se i po osamostatnění Norska a jeho následném připojení ke Švédsku roku  1814 nadále používala dánština jako úřední jazyk, začaly se prosazovat dva názorové proudy usilující o vytvoření spisovného norského jazyka. Henrik Wergeland a jeho kolegové seskupení kolem časopisu Statsborgeren začali obměňovat slovní zásobu a pravopis dánštiny a přizpůsobovat je norským zvyklostem. Podle dialektu, kterým se hovořilo v Kristiánii (dnešním Oslu) byl roku 1852 vytvořen spisovný dánsko-norský jazyk, kterému se od roku 1890 říkalo riksmål (v překladu říšský neboli státní jazyk).

Druhý proud zase usiloval o návrat ke staronorským kořenům. Vynikající venkovský samouk Ivar Aasen studoval nářečí na norském venkově a na základě svých výzkumů vytvořil základy landsmålu (zemského jazyka). Samotný název landsmål  má dvojsmyslný význam. Lze jím totiž chápat jak „národní jazyk“, tak i „jazyk venkova“. Landsmål byl jako spisovný jazyk používán od roku 1853 a jako druhý úřední jazyk uznán v roce 1885.

Roku 1929 byly přijaty nové názvy těchto dvou jazykových forem, landsmål byl přejmenován na nynorsk a upravený riksmål na bokmål. Riksmål zůstal ve své podobě jako neoficiální, ale používaná varianta. Neoficiální konzervativní varianta nové norštiny pak byla nazvána høgnorsk (vysoká norština).

Na následující ukázce můžete porovnat překlad vět z všeobecné deklarace lidských práv v překladu do varianty bokmål, nynorsk, a dále do švédštiny a dánštiny. Samozřejmě zároveň uvádíme i český překlad:

Můžeme si následně klást otázku, jakým způsobem tedy obě spisovné varianty norštiny fungují v běžném životě? Tedy, kolem 25% nyní žijících Norů získává základní vzdělání v nynorsk, ale počet těch, kteří jej běžně používají, je nižší. V základních školách mohou voliči v každém školním obvodu rozhodnout v referendu, jaká hlavní varianta jazyka se bude ve škole vyučovat. Pokud se pro novou třídu sejde alespoň deset dětí, zajišťují se paralelní třídy i v druhé variantě. Učebnice pro vyšší školní stupně mají být k dispozici v obou variantách jazyka. Také se vydávají učebnice s oběma variantami. Existuje zásada, že všechny veřejné osoby by měly být v norštině bilingvní, tedy znát jak bokmål, tak nynorsk, a proto je výuka dětí od 15 let v obou variantách. V tomto věku také žáci volí, zda bude jejich osobní hlavní variantou nynorsk, nebo bokmål.

Pokud se týká tisku, je asi třetina všech novin registrována v nynorsk, dvě třetiny v bokmål. Regionální tisk často obsahuje směs obou variant, nynorsk a bokmål, zatímco v celonárodních sdělovacích prostředcích dominuje bokmål. V soukromém a komerčním sektoru ekonomiky zcela dominuje bokmål. Do soukromého sektoru jazyková legislativa nikdy nezasahovala.

Jak vidíme, je jazyková situace v Norsku poměrně složitá. Proto nelze jinak než s povděkem přijmout existenci takové instituce, která by měla na starosti věci týkající se norského jazyka a jazykového plánování. Taková instituce opravdu existuje. Je jí Jazyková rada (Språkrådet; do roku 2005 byl oficiální název Norsk språkråd, Norská jazyková rada), která je zřízena jako poradní orgán norské vlády. Jejím cílem je ochrana kulturního dědictví mluveného i psaného jazyka. Rada vyvíjí činnosti, které by zvýšily znalost norštiny a její historie, podporuje toleranci a vzájemný respekt mezi všemi uživateli norštiny v jejích různých variantách a chrání práva všech občanů s ohledem na užívání norštiny. Rada poskytuje poradenství ve věcech týkajících se norštiny, především její používání ve školách, sdělovacích prostředcích a na úřadech. Navrhuje možné pravopisné změny, předkládá návrhy jazykových právních norem, schvaluje školní učebnice, posuzuje novou terminologii a odpovídá na požadavky veřejnosti. Jazyková rada také vydává čtvrtletník Språknytt (Jazykové noviny).

Při jazykové klasifikaci se norština přiřazuje spolu s islandštinou a faerštinou k západní podskupině skandinávských jazyků, které společně tvoří skupinu jazyků germánských. Norština je úředním jazykem v Norsku a je vzájemně srozumitelná s dánštinou a švédštinou. Norové obvykle dobře rozumějí dánským textům, avšak mluvená dánština jim může činit potíže. Mluvená švédština je pro ně srozumitelnější. Jejich vztah se dá zhruba přirovnat k češtině, slovenštině a polštině. Zajímavostí také zůstává, že norština je, kromě švédštiny, jediným evropským původním melodickým (tónovým) jazykem. Foneticky stejná slova se sémanticky rozlišují přízvukem, označeným čísly „jedna“ a „dva“. Forma přízvuků se však mezi nářečími výrazně liší.

Norské dialekty se člení na východní a západní. Východní norštinou (østnorsk) se mluví na celém jihovýchodním a východním Norsku, centrální horské oblasti východně od rozvodí a Trøndelagu s nejsevernější částí západního Norska. Tyto tři oblasti představují tři základní subvarianty dialektu. Západní norštinou (vestnorsk) se pak mluví v celém západním Norsku západně od rozvodí a podél jižního pobřeží až do míst zhruba 90 km severozápadně od Kristianslandu. Také dialekty severního Norska patří k západní skupině. Každá z obou západních skupin obsahuje tři hlavní subvarianty. Nářeční rozdíly uvnitř skupin jsou velké, ale rodilí mluvčí jim snadno rozumějí.

Pokud se týká jazykového rozšíření norštiny, lze konstatovat, že norský jazyk se rozšířil za hranice Norska jen málo. Významné norské kolonie vznikly jen v Severní Americe v důsledku masové emigrace. Norština se tedy kromě Norska užívá ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Dále jí hovoří norské menšiny v sousedních zemích. Počet mluvčích v zahraničí je odhadován na několik set tisíc.

Pokud bychom se však domnívali, že se v Norsku mluví pouze norsky, jsme na omylu. Zde se totiž mluví ještě jinou řečí. Je jí tzv. sámština, tedy vlastně laponština, kterou mluví etnická skupina v severních oblastech skandinávských zemí a Ruska; v Norsku pak má sámština status místního úředního jazyka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Historick%C3%BD_v%C3%BDvoj_nor%C5%A1tiny

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nor%C5%A1tina