Překlady z/do němčiny

Dokážete vyslovit nejdelší německé slovo? Můžete se o to pokusit na tomto slovu: Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz. Jak možná víte, němčina je svými složeninami slov přímo proslulá, např. uvedené slovo obsahuje 63 písmen. Slovo v překladu do češtiny zní zákon o přenesení úkolů dohledu nad etiketováním hovězího masa a do roku 2013 bylo považováno za nejdelší. V daném roce však byl zákon o hovězím mase zrušen, a proto slovo vypadlo z užívání. Guinessova kniha rekordů považuje za nejdelší německé slovo Rechtsschutzversicherungsgesellschaften, které má 39 písmen a přeložené do češtiny znamená společnosti s právní ochranou. Nejdelší slovo zaznamenané ve slovníku je Kraftfahrzeughaftpflichtversicherung, které má 36 písmen a v překladu do češtiny znamená povinné pojištění vozidla.

Jak tedy probíhal vývoj jazyka, který se může pyšnit tak dlouhými slovy? Za velmi ranou formu němčiny lze pokládat asi 25 runových nápisů z 6. a 7. století. Nejstarší rukopisné doklady lze datovat do druhé poloviny 8. století. Jako prostředek běžné písemné komunikace však v těchto dobách dominovala latina. Od 11. století narůstaly texty psané německým jazykem. Jednalo se o texty vesměs náboženského charakteru. Později se začala němčina objevovat i ve světských žánrech, většinou to byly překlady z latiny či francouzštiny, díky nimž němčina obohatila svou slovní zásobu. Kromě těchto dvou jazyků měly na německou slovní zásobu vliv také italština, španělština, východní jazyky, angličtina a ruština.

Období pozdního středověku charakterizované vzrůstající urbanizací a sociálními zvraty bylo pokládáno za období úpadku. Ovšem pro němčinu bylo toto období významné z hlediska rozvoje německého jazyka v literatuře. Kolem roku 1350 byly do němčiny přeloženy starozákonní knihy Proroků, čímž byla připravena půda pro reformátory 16. století, především pro Martina Luthera (1483-1546). Jeho nejvlivnější dílo, totiž překlad Bible, se od reformace používalo v liturgii evangelických církví v německy hovořících zemích. K obrovskému rozšíření a popularitě Lutherovy Bible ve své době přispěl nejen Gutenbergův vynález knihtisku, ale i srozumitelný styl překladu. Luther někdy totiž hledal i několik dní vhodný výraz, aby byl čtenáři překlad srozumitelný. Nepřekládal doslovně a použitý jazyk měl oslovit jak lid v jižní části Německa, kde se hovořilo horní němčinou, tak i v severní části Německa, kde se zase hovořilo dolní němčinou. Lutherova němčina, která vycházela z jazyka míšeňského kancléřství a lidového jazyka, měla velký vliv na sjednocovací tendence němčiny a další vývoj spisovného jazyka.

Pozice němčiny byla oslabena v 17. století, především v důsledku protireformace. Vzdělání na katolickém jihu i protestantském severu se vrátilo k latině. Latina tak zůstala jazykem výuky v 17. století a první polovině 18. století, zatímco francouzština se stala společenským jazykem a němčina si uchovávala svou pozici jazyka literatury. V této době také vznikaly otázky vytvoření normy německého jazyka oproti regionálním formám jazyka, a také čistoty jazyka ve vztahu k latinským, francouzským, španělským a dalším cizím výpůjčkám.

Významný myslitel Martin Opitz ve své teoretické práci o němčině nazvané Buch von der Deutschen Poeterey požadoval od jazyka tři vlastnosti: Reichthum (bohatství neboli soběstačnost slovníku), Reinigkeit (čistotu neboli srozumitelnost a správnost) a Glanz (eleganci neboli styl). Díky spisovatelům příštího století, k nimž patřil Friedrich Gottlob Klopstock, Gotthold Ephraim Lessing, Christoph Martin Wieland, Johann Wolfgang von Goethe, Johann Christoph Friedrich Schiller, se tento ideál naplnil. Byl to zvláště Goethův vliv, díky kterému větší část německé literární produkce v 19. století napodobovala a rozvíjela jeho dílo nebo na něj reagovala. Spisovatelé 19. století měli k dispozici jazyk s velkou vyjadřovací schopností, který se postupně začal mezi vzdělanci běžně užívat a stal se standardní normou po celé 20. století.

Němčina patří do západogermánské podskupiny germánských jazyků a je jí nejbližší nizozemština, angličtina, fríština a jidiš. V následující ukázce můžete porovnat podobnost některých německých výrazů přeložených do nizozemštiny a angličtiny:

V germanistice se obvykle rozlišuje mezi standardním jazykem (Hochdeutsch, tedy spisovnou němčinou, psanou nadregionální normou), nářečími (původními formami místní mluvy) a hovorovým jazykem (Umgangssprache, tedy útvarem každodenní komunikace). Zatímco psaná němčina je poměrně jednotná, hovorový jazyk je proměnlivý. Na jedné straně je tu tedy spisovná němčina založená na psané podobě a používaná v rozhlase, televizi, ve veřejných přednáškách, v divadle, na školách a univerzitách, na druhé straně jsou tu dialekty. Mezi těmito dvěma extrémy existují další podoby mluveného jazyka užívaného především ve městech a blížící se spisovnému jazyku. Ty jsou pokládány za hovorovou němčinu.

Němčina má velmi mnoho nářečí a místních dialektů, mezi nimiž taktéž existují značné rozdíly. Například dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohé Němce z jiné oblasti jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelná pro některé německy hovořící mluvčí je pak tzv. Švýcarská němčina (Schwyzerdüütsch), kterou se mluví ve Švýcarsku. Švýcarské filmy nebo televizní rozhovory vysílané v německé televizi mají většinou podtitulky a filmové produkce jsou někdy již v originále vyrobeny s týmiž herci ve dvou jazykových verzích - pro Švýcarsko a pro export nebo jsou na vývoz dabovány do spisovné němčiny.

Jinak se rozlišují tři základní nářečí. Dolnoněmeckým nářečím (Plattdeutsch) se mluví v severním Německu, středoněmeckým nářečím ve středním Německu a hornoněmeckým nářečím v jižním Německu a Rakousku.

V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:

• prehistorické/germánské (5.–8. století)
• stará horní němčina (Althochdeutsch) (8. století–1050)
• střední horní němčina (Mittelhochdeutsch) (1050–1350)
• raná nová horní němčina (Frühneuhochdeutsch) (1350–1650)
• nová horní němčina (Neuhochdeutsch) (1650–současnost)

Spisovná němčina, je standardizovanou podobou hornoněmčiny, tedy hornoněmecké nářeční skupiny (Hochdeutsch) Od ostatních germánských jazyků se liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.

Německy se mluví především ve střední Evropě, a to v Německu (81 600 000 obyvatel), Rakousku (8 000 000), Lichtenštejnsku (36 600), ve Švýcarsku (5 100 000 ze 7 900 000  obyvatel) a v Lucembursku (524 000). Německy se také mluví v Alsasku a části Lotrinska ve Francii (zhruba 1,4 milionu lidí), částečně i v Rusku, Kazachstánu a v jižním Tyrolsku. Kromě Evropy je němčina rozšířená také v Severní a Jižní Americe, Jižní Africe a Austrálii.

Němčina je úředním jazykem v Německu, Rakousku, Belgii (vedle nizozemštiny a francouzštiny), ve Švýcarsku (vedle francouzštiny, italštiny a rétorománštiny), v Lucembursku (vedle lucemburštiny a francouzštiny) a v Lichtenštejnsku. Je také jedním z 24 oficiálních jazyků Evropské unie.

V průběhu staletí, kdy byly české země vystaveny německému vlivu, přejala čeština z němčiny mnoho slov. Mezi ně patří slova jako například barva, bavlna, blok, blokáda, brok, cejch, cop, drát, dýha, fajfka, fošna, hejtman, helma, hoblík, kejklíř, klempíř, knedlík, knoflík, kobka, krach, krám, lano, lenoch, lump, parchant, pumpa, punčocha, rádlo, ráhno, rám, ras, rašple, rys, šachta, šelma, šermovat, šik, šikovný, šilhat, škeble, šlágr, šnek, šňupat, špejle, špek, špendlík, šperk, šroub, šunka, švagr, valcha, zinek, žok, žumpa.

V hovorovém jazyce pak přejala slova jako: aušus, dekl, echt, ešus, fachman, fajn, fašírka, fěrtoch, fofr, frajer, furt, fušer, hic, hofmistr, hokynář, jarmark, ksicht, kšeft, kumšt, lágr, luft, machr, machrovat, mašle, rolák, rychtář, šenk, šichta, šikula, šikovat, šlofík, šmakovat, šmejd, šminka, šnuptychl, špacír, špajz, špehýrka, špulka, špunt, šrumec, štamgast, štamprle, štangle, štelovat, štokrle, štos, štramák, štreka, štrikovat, štrúdl, šumař, šutr, švindl, tajtrlík, truc, trulant, verbež, vercajk, zašantročit, zhurta.

Německé výrazy pronikly také do odborného slangu, jako např. blinkr, hasák, hever, kalfas, kulma, majzlík, rajblík, špachtle, šnorchl, štafle, štancna, šus, švenk.

Prostřednictvím němčiny se do češtiny dostala slova i z jiných jazyků, jako například bankrot, bažant, celer, cukr, egal, faleš, fascikl, fialka, fízl, jasmín, karfiol, kedluben, kredenc, kufr, lampa, lifrovat, mandl, mandle, marod, marš, mašina, mince, pult, punc, šalvěj, šindel, šlamastyka, smelina, šmirgl, špagát, špenát, trychtýř, žalm žaltář, žemle, žold.

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bm%C4%8Dina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Luther