Překlady z/do lotyštiny

Je u nás málo známým faktem, že lotyština a litevština nejsou jazyky slovanské a nejsou příbuzné s ruštinou, nýbrž mají svou vlastní jazykovou skupinu.

Vedle jazyků slovanských, germánských atd. totiž existují i jazyky baltské, a to jsou právě litevština s lotyštinou. Dříve k nim patřila i pruština; ta však zanikla v 18. století. Mimochodem, neměla nic společného s němčinou, jak se lidé často domnívají – byla velmi podobná litevštině. Byly to právě nezávislé pruské kmeny, které ve středověku zavraždily českého misionáře sv. Vojtěcha. O několik století později jejich území dobyli rytíři ze severního Německa, zavedli latinu a němčinu a založili pruský stát, který zanikl až v 1. světové válce. Tento stát se tedy nejmenoval podle vládnoucího národa, nýbrž podle národa původního.

V Pobaltí leží i Estonsko, avšak estonština k baltským jazykům nepatří. Spolu s finštinou, maďarštinou a livonštinou, kterou se mluví v části západního Lotyšska, spadá do rodiny jazyků ugrofinských, které nejsou s jazyky indoevropskými – to jest slovanskými, germánskými, románskými, keltskými a baltskými - vůbec příbuzné. Proto nám jsou ugrofinské jazyky téměř úplně nesrozumitelné.

To není případ litevštiny a lotyštiny. Ty sice obsahují mnoho slov, kterým bychom my jako Češi určitě nerozuměli - např. „saspraudes“, „vairogdziedzeris“, „atsisties“, „lūšys“, „neįmanomas“ – u jiných slov je však vidět jistá příbuznost. Nemusí být patrná na první pohled, ale je tam – posuďte sami, milí čtenáři: „motina“ – matka, „voveraitė“ – veverka, „vilkas“ – vlk, „cauna“ – kuna, „mes“ - my. Pokud je nám nějaké slovo dobře srozumitelné, jedná se téměř jistě o přejímku z polštiny, ruštiny či němčiny: „grybas“ – houba, „knyga“ – kniha, „brūns“ – hnědý, „kapuce“ - kapuce. A litevština s lotyštinou samozřejmě používají i mnoho mezinárodních slov jako „kečups“, „profesorius“, „anatomija“ a podobně.

Díky zvláštní povaze těchto jazyků poznáte Litevce a Lotyše podle jména:

Litevská mužská jména končí na „-is“, „-ys“, „-as“ nebo „us“. Oblíbená jména jsou třeba Mantas, Dainius, Vytautas, Jurgis, a příjmení Balys, Grybauskas, Simonaitis, Ašmenavičius. Lotyšská mužská jména zase končí na „is“, „-us“, „-s“ nebo „-š“. Nejoblíbenější lotyšské jméno je rozhodně Jānis – Jan. Říká se, že každý správný Lotyš zná padesát Jānisů! Dále třeba Ainārs, Valdis, Māris, Kristaps.... Příjmení jsou často německá (Rozenbergs, Redlihs), skandinávská (Jansons) nebo ruská (Vasiljevs), ale samozřejmě i lotyšská. Ta pak často označují nějaký přírodní jev, například Kalniņš – „Kopeček“, Bērziņš – „Břízka“, Briedis – „Jelen“, Ērglis – „Orel“. Lotyši sami vtipkují, že ke jménům svých mužů připojují koncovku „-s“ - která v jiných jazycích značí množné číslo – proto, aby to vypadalo, že jich je víc!

Ženská jména v obou jazycích končí na „-a“ či „-e“. Na Litvě by to mohly být třeba slečny Aušra Balytė, Lina Šileikaitė, Rasa Grybauskaitė nebo Danutė Ašmenavičiūtė. V Lotyšsku zase Laima Kalniņa, Guntra Paurniete, Ilze Āboltiņa nebo Inga Briede.

Mimochodem – všechna ta „-s“, „-is“, „-a“ či „-e“ jsou pouze koncovky, které nemají plný význam – podobně jako v latině. Ženská příjmení jsou navíc již přechýlená, a neměla by se k nim tedy přidávat česká koncovka „-ová“. Mimo jiné i proto, že takto přechýlená příjmení typu „Simonaitytėová“ se velmi špatně vyslovují.

Kdo není s litevštinou a lotyštinou obeznámen, snadno je zamění, zvláště pokud jde o jejich zkratky a názvy v cizích jazycích. Jednoduchou pomůckou pro zapamatování může být to, že litevština má vždy v názvu „L“ a „T“, nejčastěji ve tvaru „LIT“. Zkratkou pro litevštinu je tedy LT, do angličtiny se „litevština“ překládá jako „Lithuanian“, do němčiny jako „Litauisch“. Co zbývá, je lotyština. (zkratka LV, anglicky Latvian, německy Lettisch)

A jak poznat, zda je psaný text v litevštině či v lotyštině? Snadno – stačí se podívat na háčky pod písmeny. Pokud jsou háčky obrácené dopředu a jsou výhradně pod samohláskami, jedná se o samohlásky dlouhé - a o litevštinu. Píší se tak proto, že se původně jednalo o nosovky, podobně jako v polštině, ale časem se z nich staly prostě samohlásky dlouhé. („Į pirtį“ – do sauny, „jauną karalių“ – mladého krále, „lietuvių“ – Litevců.) Pokud jsou háčky obrácené zpět a jsou uvnitř slov, pak značí měkké souhlásky a vy se díváte na text lotyšský („Kalniņš“ – příjmení „Kopeček“, „kruķis“ – hůl, „bruņotais“ – obrněný).

Litevci a Lotyši si navzájem říkají „bratříčci“: litevsky „broliukai“, lotyšsky „brāļuki“. Je to podobný výraz jako u nás „bratia Slováci“. Tyto státy mají dost odlišné dějiny a v jistém smyslu by se dalo říci, že Litva ještě částečně patří do střední Evropy, zatímco Lotyšsko je již země severská. Je to vidět třeba na architektuře: na Litvě najdete barokní kostely podobné těm českým, zatímco v Lotyšsku ne. Litva je také katolická, zatímco o Lotyšsko se rovnou měrou dělí církev katolická a luteránská a částečně i pravoslavná. Tyto národy však přesto mají hodně společného. Třeba zrovna lásku ke zdrobnělinám: my máme bratry Slováky, zato Litevci a Lotyši jsou „bratříčci“... Překladatelé si na to musí dávat pozor, jelikož pokud by všechny baltské zdrobněliny přeložili jako české zdrobněliny, text by nepůsobil krásně – jak ho vnímají rodilí mluvčí – nýbrž spíše infantilně.

Pokud byste na Litvě a v Lotyšsku žili delší dobu, všimli byste si i úžasného vkusu ve všech sférách života: Litevky a Lotyšky se umějí dobře oblékat a kromě hlavních měst, tedy Vilniusu a Rigy, byste nenašli nic přehnaně velkého ani přehnaně barevného. Tento vkus a jistá zdrženlivost se projevuje i v jazyce: litevština a lotyština například mají velmi málo vulgarismů. Většina sprostých slov pochází z ruštiny, polštiny nebo angličtiny. Litevci také říkají: „To, co můžeš vyjádřit deseti slovy, můžeš vyjádřit i pěti.“

Dalším rysem, který mají Litevci a Lotyši společný, je napojení na přírodu. To se projevuje například v tom, že lotyština rozlišuje až šest druhů bažiny, močálu a rašeliniště. Je to krásně poznat i v populární hudbě: tam, kde české písně vyprávějí jen o vztazích, jsou litevské a lotyšské texty o lidech prošpikované slovy jako „slunce“, „moře“, „vítr“, „les“... Tyto písně pak v překladu mohou působit spíše jako báseň o přírodě nebo lidová píseň, než jako píseň populární.

Litevci a Lotyši ovšem mají na rozdíl od Čechů a Slováků tu nevýhodu, že jejich jazyky nejsou navzájem srozumitelné. Dalo by se to přirovnat třeba k poměru mezi češtinou a bulharštinou. Nejlépe to ilustruje tato věta ze Všeobecné deklarace lidských práv:

Je vidět, že slovo „visi“ se vyskytuje v obou textech, slova „gimsta“ a „piedzimst“ budou asi příbuzná, dále „savo“ a „savās“, „teisėmis“ a „tiesībās“, „protas“ a „saprāts“, „kito“ a „citu“, „broliai“ a „brālības“, při troše dobré vůle ještě „turi“ a „jāizturas“, jenže tato dvě slova znamenají něco úplně jiného... Jinak jsou texty odlišné.

Tři pobaltské národy se mezi sebou obvykle dorozumívají rusky nebo anglicky. Někdy se také stane, že se sejde více lidí, kteří ovládají němčinu, švédštinu nebo lotyštinu – ta je totiž ze třech jazyků Pobaltí nejsnazší na naučení.

A jak baltské jazyky zní? Co se týče litevštiny, ta necvičenému uchu nejspíš bude připadat jako ruština. O rozdílech se podrobněji dočtete v odpovídajícím článku.

Lotyština je mnohem tíže popsatelná. Někteří lidé, kteří navštívili Rigu, tvrdí, že lotyština zní jako ruština – to je ovšem způsobeno nedorozuměním: tito lidé prostě slyšeli místní obyvatele ruského původu. Někdo na lotyštinu reaguje „to zní jako maďarština“, jiní zase „to zní jako něco mezi polštinou a švédštinou“. Pokud chcete lotyštinu poznat mezi ostatními řečmi, naučte se tyto čtyři poznávací znaky: lotyšská výslovnost je velmi podobná české a ještě více slovenské, obsahuje mnoho hlásek „s“, „c“ a „dz“, má jakoby klouzavou, klesavou melodii, podpořenou hojným výskytem dvojhlásek „uo“, „ie“, „ai“ a podobně, a téměř nepoužívá hlásku „o“ – zato má ráda dlouhé „ā“ (to se vyslovuje jako české „á“). „Mana mazā māsa gāja ar kājām uz mājām“ – Moje malá sestra šla pěšky domů. Když české děti poprvé slyší protahovanou lotyštinu, z legrace ji napodobují tím, že říkají právě něco jako „mázá lálá kájá“.

Takové množství dlouhých samohlásek si lotyština může dovolit proto, že je jinak uzpůsobena ke stručnému, výstižnému vyjadřování, podobně jako litevština. To, co my řekneme dvěma-třemi slovy, lotyština často vyjádří jedním („vannā“ – ve vaně, „jāskatās, vai pareizi uzrakstīts“ – musíš se dívat, jestli je to správně napsané). My Češi při řeči navíc hojně používáme slova jako „fakt,“ „vlastně“, „docela“, „dost“, „úplně“ apod. V překladu do lotyštiny je vhodné některá tato slova vynechat, jelikož lotyština je jazyk věcnější, méně hodnotící. Jinak je ale překládání z lotyštiny snazší než z litevštiny a o hodně snazší než z angličtiny – přesto, že neexistuje větší lotyšsko-český slovník – právě díky již zmíněné věcnosti. Lotyština příliš nerozlišuje mezi obecným, právnickým, úředním či novinářským jazykem. Existuje samozřejmě odborná terminologie, ale lotyšský úředník či novinář, když si sedne a začne psát, nepřepne do „jiného jazyka“.

Možná jste si všimli, že v ukázkové větě z deklarace lidských práv občas lotyština měla „c“ či „dz“ tam, kde litevština měla „k“ či „g“, a hlásku „ā“ tam, kde v litevštině bylo „o“. Tyto hlásky všechny původně zněly tak, jak jsou v litevštině, tedy „k“, „g“ a „o“. Litevský jazyk je totiž velice archaický – jak to vzniklo a jak se to projevuje, o tom se dočtete v článku o litevštině. Baltské národy žijící více na severu - tedy na území dnešního Lotyšska – byly v trochu jiné situaci než ty na Litvě, které se „opevnily“ bažinami a lesy. A to způsobila hlavně obrovská řeka Daugava, která protéká středem dnešního Lotyšska a vlévá se do Rižského zálivu, kde se velmi snadno přistává s lodí. A posléze se pohodlně pluje proti proudu Daugavy do vnitrozemí, až do Ruska. To je velmi výhodné pro obchod, ale také pro cizí nájezdníky. Proto bylo území dnešního Lotyšska odjakživa zranitelnější během nájezdů Vikingů a jiných válečníků. Kromě toho na severu měly baltské kmeny intenzivní kontakt s kmeny ugrofinskými, předky dnešních Estonců, a na lotyšském pobřeží ještě dodnes žije Estoncům příbuzný rybářský národ Livonců. Na lotyšskou kulturu i jazyk tak neustále působily cizí vlivy a odlišovaly ji tak od litevštiny více a více. Tak vznikly právě i změny „k“ - „c“, „g“ - „dz“, „o“ - „ā“ a podobně.

V ústí řeky Daugavy přistávaly od 12. století lodě německých misionářů a později křižáků. Ti v roce 1201 založili právě v ústí Daugavy město Rigu (lotyšsky Rīga s dlouhým „ī“), což ovšem není název německý, ale livonský. Založili v ní také hrad, který dodnes slouží lotyšským prezidentům. Je trochu zvláštní mít prezidentský hrad založený cizími dobyvateli - je to asi jako kdyby Pražský hrad postavili Habsburkové.

Livonci a baltské kmeny křižákům dlouho odolávali, ale na konci 13. století jim podlehli a z území dnešního Lotyšska se stala „Terra Mariana“ – Země Panny Marie, která náležela přímo papeži a spravoval ji Řád Německých rytířů, který mluvil středodolnoněmčinou (jazyk středověkého severního Německa) a psal latinsky.

Tak to vydrželo asi dvě století, ale po Lutherově reformaci v 16. století se město Rīga stalo prvním městem mimo území dnešního Německa, které ji přijalo, a poslední velmistr řádu Německých rytířů ji posléze také přijal, změnil papežské území na soukromé, luteránské knížectví a z rytířů řádu udělal světské šlechtice.

Lotyšské dějiny jsou nesmírně složité a zde bohužel není prostor na to, abychom je podrobněji a zároveň srozumitelně popsali. Na rozdíl od silného polsko-litevského státu se zde už od středověku setkávaly a střetávaly mocnosti celé Evropy. Čtenáře možná zaujme několikaminutový animovaný film, který zjednodušeně a humorně popisuje lotyšské dějiny: „Latvietis“ („Lotyš“). Vystupuje v něm například německý biskup Albert, car Ivan Hrozný, Martin Luther, švédský král Karel XII., car Petr Veliký a další postavy: http://www.youtube.com/watch?v=4AVWtxGdoD4

Stručně se dá říci, že obyvatelstvo zůstávalo pořád lotyšské a šlechta až do 20. století německá (sňatky spřízněná s vysoce postavenými rodinami z celé Evropy, včetně Itálie a Francie). Měnilo se ovšem neustále to, komu Lotyšsko „papírově“ patřilo. Většinu času bylo rozdělené na několik menších území, z nichž některá byla nezávislá, jiná patřila Polsku, jiná zase Rusku nebo Švédsku. Odtud pochází i mnoho přejatých slov v lotyštině, např. „ūtrupe“ – aukce, ze švédského „utrop“, či „skurstenis“ – komín, ze švéd. „skorsten“.

Nejvíce slov ovšem lotyštině dodaly ugrofinské jazyky, jelikož ugrofinské národy s Lotyši bezprostředně sousedily („laiva“ – člun, estonsky „laev“; „bura“ – plachta, livonsky „buŗŗa“; „sēne“ – houba, estonsky „seen“, „mēle“ – jazyk v ústech, estonsky „meel“; a mnoho dalších); a němčina, kvůli vlivu německy mluvící šlechty („un“ – a, něm. „und“; „glāze“ – sklenice, něm. „Glas“; „dienests“ – služba, něm. „Dienst“, ovšem lotyšsky se to vyslovuje „dyjenesc“). Němčina, švédština, livonština a estonština silně ovlivnily i výslovnost, melodii, slovosled a vůbec systém, na kterém jazyk funguje. Myšlení, které jakoby za lotyštinou stálo, je hodně odlišné od litevského, je méně přesné, ale analytičtější. Vliv němčiny na lotyštinu se však může velice hodit nám Čechům – stejně jako v češtině mnoho německých slov proniklo i do hovorové lotyštiny, a tak, když jdete v Lotyšsku na hodinu tance a učitelka řekne „Un šlus!“, víte, že máte přestat tančit.

Pojmy „Lotyš“ a „Lotyšsko“ až do 19. století vůbec neexistovaly. V té době se poprvé sjednotily osudy všech zemí v Pobaltí, jelikož celé patřilo pod carské Rusko. Lotyšští obrozenci měli ale mnohem těžší práci než obrozenci litevští, protože lotyšsky bylo napsáno jen velmi málo knih – převážně náboženské knihy vydané v 17. století za nadvlády Švédů, kteří se lotyšské rolníky snažili vzdělávat, a podomácku přeložené či složené a opsané náboženské texty a písně z 18. století, které vznikly v rámci hnutí Moravských bratří, tedy německých protestantů, kteří se inspirovali českou Jednotou bratrskou a v 18. století jich část utekla z Německa do Lotyšska a Estonska, kde začali vzdělávat a podporovat místní obyvatelstvo.

Lotyšský stát jako takový ovšem nikdy neexistoval a všem zemědělcům žijícím na území dnešního Lotyšska jak německá šlechta, tak ruští úředníci říkali prostě „neněmecké obyvatelstvo“. Název „Lotyš“ („latvietis“) byl vytvořen podle středověkého kmene Latgalů, který žil ve východním Lotyšsku. Název proslavil Krišjānis Valdemārs, později slavný ekonom a zakladatel lotyšskojazyčné námořní školy, když si během studií v estonském Tartu v letech 1854-1858 na dveře svého pokoje na koleji pověsil vizitku: „Krišjānis Valdemārs, Lotyš“. Na univerzitě v estonském Tartu se vůbec zrodilo mnoho lotyšských obrozeneckých myšlenek. A tak je litevské národní obrození spojené s pruským městem Královec (Königsberg, dnešní Kaliningrad) a lotyšské zase s estonským městem Tartu. Pro nás Čechy je to neobvyklá představa – asi jako kdyby české národní obrození vyšlo z Budapešti.

Jak jsme již podotkli, lotyšští obrozenci měli těžkou práci. Spočívalo to mimo jiné i v tom, že velké množství slov v lotyštině prostě neexistovalo, protože je lotyšští rolníci nepotřebovali – básnické výrazy, technické a odborné termíny, abstraktnější slova. Řešili to různě – některá slova byla již tak zažitá v německé či ruské verzi, že je začali používat, jiná přejali z litevštiny či staré pruštiny, jiná prostě vymysleli, pozměnili či jim přidali nový význam. A tak vznikla slova jako „apstāklis“ – okolnost, „rakstnieks“ – spisovatel, „nākotne“ – budoucnost, „skābeklis“ - kyslík.

Nutno podotknout, že zatímco litevština se v té době psala s polským pravopisem, lotyština se psala s německým, a k tomu úzkým, ostrým písmem „kurent“, které tehdy němčina používala. Pro dnešní Lotyše jsou tedy texty z 19. století velmi špatně čitelné. Jako příklad uveďme slovo „Latviešu biedrība“, což Čech může přečíst „tak, jak se to píše“, a dalo by se to přeložit jako „Lotyšská společnost“ nebo „Spolek Lotyšů“. V 19. století se tento výraz zapisoval jako „Latweeschu beedrihba“.

Na začátku 20. století, podobně jako litevští, i lotyšští jazykovědci přijali nový pravopis, který také používal česká písmena „č“, „š“ a „ž“, ale na rozdíl od litevštiny dlouhé samohlásky neoznačoval háčky pod písmeny, ale vodorovnými čárkami nad písmeny, po vzoru latiny a evropských přepisů sanskrtu, aby dal najevo svou příslušnost k těmto archaickým jazykům („ā“, „ē“, „ī“, „ū“).

Dějiny lotyštiny ve 20. století jsou rámcově podobné dějinám litevštiny, a proto pokud Vás zajímají, můžete se o nich dočíst v článku o litevštině.

Jako zajímavost můžeme uvést, že lotyština se od své sestry litevštiny liší například tím, že se jakoby trochu vyhýbá čtvrtému pádu (akuzativu), a vůbec přímému vyjádření směru, předmětu nějaké činnosti, i povinnosti a majetku. Je mnoho situací, v nichž Lotyš raději použije jiný způsob vyjádření, který je jaksi statičtější. Je to zřejmě způsobeno vlivem ugrofinských jazyků – estonštiny a livonštiny, které mají mnohem více pádů a většina z nich nevyjadřuje přímý směr.

Lotyština například - stejně jako ruština - převzala z ugrofinských jazyků opisné vyjádření slovesa „mít“. Lotyština prostě nemá sloveso „mít koho, co“. Věta „já mám psa“ se přeloží jako „man ir suns“ – „mně je pes“. Nebo jiný příklad: Lotyš v hovorové řeči neřekne „Stává se mi, že se na někoho dívám a nevidím ho“, nýbrž „Man gadās, skatos virsū un neredzu“ – doslova přeloženo „Mně se stává, dívám se navrch a nevidím“. Také neexistuje výraz „ty musíš něco udělat“. Nahrazuje se buď větou „tobě je potřeba něco udělat“ („tev vajag kaut ko izdarīt“) či speciálním slovesným způsobem, který se v jiných indoevropských jazycích vůbec nevyskytuje a do češtiny se nedá doslovně přeložit, ale znamená vlastně totéž („tev kaut kas jāizdara“).

Lotyština je tak jazykem, který spojuje nejrůznější slova a rysy jazyků indoevropských, ale i ugrofinských.

Na závěr Vám prozradíme, co znamenají čtyři slova, o kterých jsme se zmínili na začátku. „Saspraudes“ v překladu z lotyštiny znamená „kancelářské svorky“, „vairogdziedzeris“ – štítná žláza, „atsisties“ – odrazit se; „lūšys“ přeloženo z litevštiny znamená „rys obecný“ a „neįmanomas“ – nepředstavitelný.

K dalšímu čtení na internetu:

http://www.lotyssko.unas.cz/clk/informace_o_lotyssku/jazyk.htm - Fundovaný článek o lotyštině na stránkách Česko-lotyšského spolku

https://cs.wikipedia.org/wiki/Loty%C5%A1tina – Lotyština na Wikipedii. (pozn. livonské nářečí je něco jiného než livonština. Livonština je jazyk národa příbuzného Estoncům, který dodnes v malém počtu žije v západním Lotyšsku, zatímco livonské nářečí je nářečí lotyštiny.)

http://lingvo.info/cs/lingvopedia/latvian - základní a zajímavá fakta o lotyštině. (pozn. slovo „pretpulksteņrādītājvirziens“ neznamená „pohyb ve směru hodinových ručiček“, nýbrž naopak „pohyb proti směru hodinových ručiček“, a slovo „noziedējis koks“ znamená zcela prostě „odkvetlý strom“)