Je u nás málo známým faktem, že lotyština a litevština nejsou jazyky slovanské a nejsou příbuzné s ruštinou, nýbrž mají svou vlastní jazykovou skupinu.
Vedle jazyků slovanských, germánských atd. totiž existují i jazyky baltské, a to jsou právě litevština s lotyštinou. Dříve k nim patřila i pruština; ta však zanikla v 18. století. Mimochodem, neměla nic společného s němčinou, jak se lidé často domnívají – byla velmi podobná litevštině. Byly to právě nezávislé pruské kmeny, které ve středověku zavraždily českého misionáře sv. Vojtěcha. O několik století později jejich území dobyli rytíři ze severního Německa, zavedli latinu a němčinu a založili pruský stát, který zanikl až v 1. světové válce. Tento stát se tedy nejmenoval podle vládnoucího národa, nýbrž podle národa původního.
V Pobaltí leží i Estonsko, avšak estonština k baltským jazykům nepatří. Spolu s finštinou, maďarštinou a livonštinou, kterou se mluví v části západního Lotyšska, spadá do rodiny jazyků ugrofinských, které nejsou s jazyky indoevropskými – to jest slovanskými, germánskými, románskými, keltskými a baltskými - vůbec příbuzné. Proto nám jsou ugrofinské jazyky téměř úplně nesrozumitelné.
To není případ litevštiny a lotyštiny. Ty sice obsahují mnoho slov, kterým bychom my jako Češi určitě nerozuměli - např. „saspraudes“, „vairogdziedzeris“, „atsisties“, „lūšys“, „neįmanomas“ – u jiných slov je však vidět jistá příbuznost. Nemusí být patrná na první pohled, ale je tam – posuďte sami, milí čtenáři: „motina“ – matka, „voveraitė“ – veverka, „vilkas“ – vlk, „cauna“ – kuna, „mes“ - my. Pokud je nám nějaké slovo dobře srozumitelné, jedná se téměř jistě o přejímku z polštiny, ruštiny či němčiny: „grybas“ – houba, „knyga“ – kniha, „brūns“ – hnědý, „kapuce“ - kapuce. A litevština s lotyštinou samozřejmě používají i mnoho mezinárodních slov jako „kečups“, „profesorius“, „anatomija“ a podobně.
Díky zvláštní povaze těchto jazyků poznáte Litevce a Lotyše podle jména:
Litevská mužská jména končí na „-is“, „-ys“, „-as“ nebo „us“. Oblíbená jména jsou třeba Mantas, Dainius, Vytautas, Jurgis, a příjmení Balys, Grybauskas, Simonaitis, Ašmenavičius.
Lotyšská mužská jména zase končí na „is“, „-us“, „-s“ nebo „-š“. Nejoblíbenější lotyšské jméno je rozhodně Jānis – Jan. Říká se, že každý správný Lotyš zná padesát Jānisů! Dále třeba Ainārs, Valdis, Māris, Kristaps.... Příjmení jsou často německá (Rozenbergs, Redlihs), skandinávská (Jansons) nebo ruská (Vasiljevs), ale samozřejmě i lotyšská. Ta pak často označují nějaký přírodní jev, například Kalniņš – „Kopeček“, Bērziņš – „Břízka“, Briedis – „Jelen“, Ērglis – „Orel“. Lotyši sami vtipkují, že ke jménům svých mužů připojují koncovku „-s“ - která v jiných jazycích značí množné číslo – proto, aby to vypadalo, že jich je víc!
Ženská jména v obou jazycích končí na „-a“ či „-e“. Někde na Litvě možná žijí slečny Aušra Balytė, Lina Šileikaitė, Rasa Grybauskaitė nebo Danutė Ašmenavičiūtė. V Lotyšsku zase Laima Kalniņa, Guntra Paurniete, Ilze Āboliņa nebo Inga Briede.
Mimochodem – všechna ta „-s“, „-is“, „-a“ či „-e“ jsou pouze koncovky, které nemají plný význam – podobně jako v latině. Ženská příjmení jsou navíc již přechýlená, a neměla by se k nim tedy přidávat česká koncovka „-ová“. Mimo jiné i proto, že takto přechýlená příjmení typu „Simonaitytėová“ se velmi špatně vyslovují.
Litevština je známá tím, že se v ní podle příjmení pozná, zda je dáma vdaná či ne. Pokud její příjmení končí na „–tė“, je svobodná a jmenuje se po otci. Málokdo ale ví, že když ještě neexistovala příjmení, vytvářely se takto i mužské přídomky. Například velkokníže Jogaila (zakladatel rodu Jagellonců) mohl teoreticky mít dceru jménem Aušra Jogailaitė a syna jménem Vytautas Jogailaitis.
Příjmení vdaných žen končí příponou „-ienė“. Nedávno byl ale přijat zákon, podle kterého si může žena zvolit třetí, neutrální variantu, a to po lotyšském vzoru zcela jednoduše „-ė“, tedy Grybauskė, Ašmenavičė. Na internetu se dočtete, že tuto variantu volí hlavně celebrity, ale není to úplně pravda, jmenují se tak i ženy z jiných vrstev společnosti.
Kdo není s litevštinou a lotyštinou obeznámen, snadno je zamění, zvláště pokud jde o jejich zkratky a názvy v cizích jazycích. Jednoduchou pomůckou pro zapamatování může být to, že litevština má vždy v názvu „L“ a „T“, nejčastěji ve tvaru „LIT“. Zkratkou pro litevštinu je tedy LT, do angličtiny se „litevština“ překládá jako „Lithuanian“, do němčiny jako „Litauisch“. Co zbývá, je lotyština. (zkratka LV, anglicky Latvian, německy Lettisch)
A jak poznat, zda je psaný text v litevštině či v lotyštině? Snadno – stačí se podívat na háčky pod písmeny. Pokud jsou háčky obrácené dopředu a jsou výhradně pod samohláskami, jedná se o samohlásky dlouhé - a o litevštinu. („Į pirtį“ – do sauny, „jauną karalių“ – mladého krále, „lietuvių“ – Litevců.) Pokud jsou háčky obrácené zpět, pak značí měkké souhlásky a vy se díváte na text lotyšský („Kalniņš“ – příjmení „Kopeček“, „kruķis“ – hůl, „bruņotais“ – obrněný).
Litevci a Lotyši si navzájem říkají „bratříčci“: litevsky „broliukai“, lotyšsky „brāļuki“. Je to podobný výraz jako u nás „bratia Slováci“. Tyto státy mají dost odlišné dějiny a v jistém smyslu by se dalo říci, že Litva ještě částečně patří do střední Evropy, zatímco Lotyšsko je již země severská. Je to vidět třeba na architektuře: na Litvě najdete barokní kostely podobné těm českým, zatímco v Lotyšsku ne. Litva je také katolická, zatímco o Lotyšsko se rovnou měrou dělí církev katolická a luteránská a částečně i pravoslavná. Tyto národy však přesto mají hodně společného. Třeba zrovna lásku ke zdrobnělinám: my máme bratry Slováky, zato Litevci a Lotyši jsou „bratříčci“... Překladatelé si na to musí dávat pozor, jelikož pokud by všechny baltské zdrobněliny přeložili jako české zdrobněliny, text by nepůsobil krásně – jak ho vnímají rodilí mluvčí – nýbrž spíše infantilně.
Pokud byste na Litvě a v Lotyšsku žili delší dobu, všimli byste si i úžasného vkusu ve všech sférách života: Litevky a Lotyšky se umějí dobře oblékat a kromě hlavních měst, tedy Vilniusu a Rigy, byste nenašli nic přehnaně velkého ani přehnaně barevného. Tento vkus a jistá zdrženlivost se projevuje i v jazyce: litevština a lotyština například mají velmi málo vulgarismů. Většina sprostých slov pochází z ruštiny, polštiny nebo angličtiny. Litevci také říkají: „To, co můžeš vyjádřit deseti slovy, můžeš vyjádřit i pěti.“
Dalším rysem, který mají Litevci a Lotyši společný, je napojení na přírodu. To se projevuje například v tom, že lotyština rozlišuje až šest druhů bažiny, močálu a rašeliniště. Je to krásně poznat i v populární hudbě: tam, kde české písně vyprávějí jen o vztazích, jsou litevské a lotyšské texty o lidech prošpikované slovy jako „slunce“, „moře“, „vítr“, „les“... Tyto písně pak v překladu mohou působit spíše jako báseň o přírodě nebo lidová píseň, než jako píseň populární.
Litevci a Lotyši ovšem mají na rozdíl od Čechů a Slováků tu nevýhodu, že jejich jazyky nejsou navzájem srozumitelné. Dalo by se to přirovnat třeba k poměru mezi češtinou a bulharštinou.
Tři pobaltské národy se mezi sebou dorozumívají rusky nebo anglicky. Často se také stane, že se sejde více lidí ovládajících němčinu, švédštinu nebo lotyštinu – ta je totiž ze třech jazyků Pobaltí nejsnazší na naučení.
A jak baltské jazyky zní? Co se týče litevštiny, ta necvičenému uchu nejspíš bude připadat jako ruština. Zaposloucháte-li se však pozorněji, zjistíte, že melodie je poněkud jiná; že slyšíte mnoho slov končících na „-s“, mnoho dlouhých „o“ a vůbec více samohlásek než v ruštině. To je koneckonců vidět i z příkladu „vlk“ – „vilkas“. Tam, kde slovanské jazyky mají několik souhlásek za sebou, baltské jazyky „ředí“ samohláskami.
Jak zní lotyština, to se dočtete v odpovídajícím článku.
Dějiny jazyka nejsou obvykle považovány za vzrušující čtení, ale začnou být překvapivě aktuální, když ovládáte třeba právě litevštinu a lotyštinu, díváte na současný indický film a zničehonic porozumíte nějakému slovu – přesto, že hindsky vůbec neumíte.
To na vás dýchla tisíciletá minulost... Indoevropské jazyky a národy totiž před několika tisíci lety byly původně jazyk a národ jeden – nebo několik málo jazyků a národů, které žily vedle sebe. Teprve později se rozešly do různých koutů světa, hlavně Evropy. A to včetně Pobaltí, kde už žily ugrofinské kmeny, tedy předci dnešních Estonců.
A jazyky se začaly od sebe čím dál více odlišovat. Tak vznikly současné evropské jazyky.
Tomu jednomu původnímu jazyku se dnes říká praindoevropština. Nejsou o ní žádné doklady, neví se, jak zněla, ani jaká měla slova a gramatiku. Ale vědci jsou schopni leccos zrekonstruovat na základě starého indického jazyka sanskrt a také hindštiny, která se z něj později vyvinula. A v posledních stoletích k tomu účelu začali používat také litevštinu a částečně lotyštinu. Objevili v nich totiž mnoho slov a gramatických jevů, které jsou podobné těm v sanskrtu, a usoudili, že litevština se za ta století a tisíciletí velmi málo změnila.
Proto se Vám může stát, že v indickém filmu uslyšíte slovo „sapna“ a budete hned vědět, že to znamená „sen“, jelikož v litevštině je to „sapnas“. Nebo uslyšíte slovo „darvaz“ a budete vědět, že se jedná o dveře, protože v lotyštině jsou dveře „durvis“. Nebo uslyšíte slovo „pati“ a budete si myslet, že to znamená „manželka“, protože to tak je i v litevštině. Než ovšem zjistíte, že v hindštině to znamená „manžel“...
Tolik starých slov si litevština zachovala mimo jiné proto, že poté, co baltské kmeny dobyly na původních národech území dnešní Litvy (a Běloruska, části západního Ruska a Polska, které ovšem později dobyly národy slovanské), a původní ugrofinské obyvatele vytlačily k samému pobřeží Baltského moře, podařilo se jim toto území hájit před nájezdníky z okolí a žít tam neměnně a uzavřeně po mnoho století. Velkou zásluhu na tom zřejmě mají rozsáhlé lesy a bažiny, které místní obyvatelé znali, ale dobyvatelům se špatně překračovaly. Zachoval se tak nejen starý jazyk, ale podle genetických výzkumů jsou Litevci nejjednotnější národ Evropy. Když přijedou do České republiky, všimnou si, jak se tu jednotliví lidé od sebe vzhledem liší.
Ve středověku byla Litva mocným velkoknížectvím, které bylo jednu dobu největším státem v Evropě – zahrnovalo většinu dnešního Polska, Běloruska, Ukrajiny a část západního Ruska. Litevská velkoknížata toto území získala převážně sňatkovou politikou a jejich obyvatelům nechávala velkou volnost, co se týče jazyka, samosprávy i náboženství. Jedním z důvodů bylo zřejmě to, že Litva byla v té době posledním pohanským státem Evropy a byla si vědoma toho, že šířit v rozlehlých, silně pravoslavných oblastech litevské přírodní náboženství není příliš reálné. Z tohoto důvodu také Litva neměla kláštery a litevština neměla oficiální psanou podobu. Dorozumívacím jazykem pro vládnoucí vrstvu a na dobytých územích byla stará běloruština a Litevci v této době také měli první kontakty s křesťanskou církví. Z této doby pochází slova jako „bažnyčia“ („božnice“ – kostel). Posledním a nejmocnějším rodem tohoto státu, něco jako naši Přemyslovci, byl rod „Jogailaičiai“, což by se dalo přeložit jako „potomci velkoknížete Jogaily“, kterého Poláci jmenovali „Jagiello“. Tento rod až ve 14. století, tedy v době, kdy u nás už zemřel Karel IV., konvertoval od pohanství ke katolické církvi. Dva příslušníci tohoto rodu později vládli i Českému království – Ladislav Jagellonský a Ludvík Jagellonský.
V 16. století Litva utvořila společný stát s Polskem. Původně byl míněn jako volná federace dvou rovnoprávných států, ale vzhledem k velikosti polskojazyčného území a k tomu, že Polsko mělo blíže k centrům evropské kultury a katolické vzdělanosti, polská část státu získávala na významu a do litevštiny se dostalo mnoho polských slov, např. „grybas“ z polského „grzyb“ – houba. Dorozumívacími jazyky a jazyky vzdělanců byla nejprve stará běloruština a latina, později polština a francouzština.
Tento polsko-litevský stát nakonec na samém konci 18. století, těsně poté, co vydal druhou ústavu v Evropě (po francouzské) a udělal velký krok směrem k demokracii, padl za oběť Rusku, Prusku a Rakousku. Litva připadla celá Rusku.
19. století proběhlo ve znamení národního obrození, podobně, jako tomu bylo u mnoha dalších národů Evropy. Litevci na rozdíl od Lotyšů měli na co navazovat: na litevské náboženské spisy z dob raného novověku a na svou slavnou středověkou minulost. Carský dvůr vydával čím dál více omezení litevskojazyčných textů a prosazoval ruštinu, ale přesto se hojně – a tajně - psalo litevsky, a to ještě s polským pravopisem. Mnoho knih bylo vydáváno v sousedním Prusku, kde byla svobodnější atmosféra, a pašováno obchodníky, schováno mezi ostatním zbožím, přes hranice na Litvu. První litevský časopis se jmenoval „Aušra“ („Svítání“) – tehdy ovšem ještě po polsku „Auszra“ – a byl vydán litevským lékařem žijícím v Praze na Karlově náměstí. Možná právě toto přispělo k tomu, že litevští jazykovědci měli pozitivní vztah k českým zemím a na začátku 20. století rozhodli, že litevština přejme z češtiny písmena „č“, „š“ a „ž“ (místo polských „cz“, „sz“ a „ż“).
Během národního obrození a ve 20. století bylo vymyšleno či obnoveno mnoho litevských slov místo používaných polských a ruských. Podobně jako u nás obrozenec Jan Svatopluk Presl vymyslel slova jako „kyslík“, „klokan“, „hroch“ apod., i v litevštině vznikala nová slova: např. také výraz pro „kyslík“ – „deguonis“.
Ve 20. století vytryskl úplný gejzír literatury psané litevštinou již takovou, jak vypadá dnes. Zvláště v době, kdy Litva byla nezávislým státem, ve stejné době jako československá první republika.
Že během 2. světové války Pobaltí podlehlo Sovětskému svazu, to jistě nemusíme čtenářům říkat. Za výsledek to mělo přejímání ruských slov, která však často patřila k reáliím socialistického státu, např. „perestroika“, jsou to sprostá nebo hovorová slova, např. „davaj“ jako fráze na konci rozhovoru, což by se dalo přeložit jako „tak jo“, „tak se měj“. Do spisovného jazyka jich proto proniklo jen málo. Výjimkou potvrzující pravidlo může být např. „rajonas“ - okres. V této době byla také přes ruštinu přejata mezinárodní slova označující nové vynálezy, např. „magnetofonas“.
Litevský jazyk nebyl za SSSR tak potlačován jako za carského Ruska. Po kontrole cenzurou, která navíc v některých obdobích nebyla tak silná jako v Československu, mohly vznikat litevské knížky a filmy.
V roce 1991 se Litva osvobodila od SSSR a začala směřovat do Evropy. Byla definitivně vytvořena právnická a administrativní terminologie svobodného litevského státu, vznikly nové univerzitní obory vyučované v litevštině. A litevština přejala mnoho slov z angličtiny, ostatně jako většina jazyků na světě. Nepřekvapí tedy slova jako „kompiuteris“, „internetas“, „failas“ a podobně.
Jak je vidno, litevština ke většině cizích slov automaticky přidává litevské koncovky, aby se snáze skloňovala. Překladateli z litevštiny se tak může stát, že dostane e-mail s žádostí o korekturu nadepsaný „Proofreadingas“.
Na závěr Vám prozradíme, co znamenají čtyři slova, o kterých jsme se zmínili na začátku. „Saspraudes“ v překladu z lotyštiny znamená „kancelářské svorky“, „vairogdziedzeris“ – štítná žláza, „atsisties“ – odrazit se; „lūšys“ přeloženo z litevštiny znamená „rys obecný“ a „neįmanomas“ – nepředstavitelný.
K dalšímu čtení na internetu:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Litev%C5%A1tina – Litevština na Wikipedii
http://lingvo.info/cs/lingvopedia/lithuanian - základní a zajímavá fakta o litevštině. (pozn. je v něm nepřesnost: věta „Imdavau ir skaitydavau“ se sice dá doslova přeložit jako „Opakovaně jsem se rozhodl a četl,“ ale znamená prostě „Vždycky jsem rovnou začal číst.“)
