Také patříte k těm, kteří si myslí, že je latina mrtvý jazyk? Že nemá smysl se jí dále zaobírat, natož se ji učit? Svým způsobem máte pravdu, ale svým způsobem zase ne. Na následujících řádkách se vám pokusíme ukázat, že latina žije dál, i když svým specifickým životem. Když budete číst dále, pochopíte, jaký dopad latina měla a stále ještě má na současnou dobu. Možná, že pak pozměníte svůj názor a třeba učebnici latiny budete otevírat s vědomím toho, že je v ní ukryt základ, na kterém je postavena současná evropská kultura, do které spadáte právě i vy.
Historie latiny je pro toto poznání zásadní, a proto začneme naše vyprávění od jejího počátku. Za nejstarší období ve vývoji latiny se považuje období „archaické latiny“. Její kořeny lze najít již v 7. století před naším letopočtem. Pro archaickou latinu jsou typické především archaické tvary a formy. Ty se v průběhu dalších staletí přestaly užívat. Jako ukázka archaické latiny může sloužit nejstarší dosud známý latinský nápis na zlaté sponě z Praeneste (dnešní Palestriny), který zní MANIOS MED FHEFHAKED NUMASIOI, což v překladu do klasické latiny značí Manius me fecit Numerio. Latinou tehdy hovořili obyvatelé Latia sídlící při dolním toku řeky Tibery.
Mezi obyvateli Latia bylo mnoho kmenů a jedním z nich byli Římané. Římané se neustále vzmáhali a v průběhu několika staletí si dokázali podrobit nejen celý Apeninský poloostrov, ale také všechny kraje kolem Středozemního moře, země západní Evropy a část střední Evropy i černomořské oblasti. Do všech těchto oblastí se dostal i latinský jazyk, který se mísil s místními jazyky a nářečími tamějších obyvatel. Přinesli ho tam především římští vojáci, úředníci, obchodníci a kolonisté. Toto období se již nazývá obdobím klasické latiny. Klasická latina se formovala v 3. – 2. století před n. l. a svého největšího vrcholu dosáhla v 1. století před n. l. Byl to „zlatý věk latiny“, který se stal jazykem velkých „klasických“ autorů a zároveň později vzorem pro karolinskou i humanistickou reformu latinského jazyka. Archaické tvary se udržovaly pro právní nebo náboženské účely, a rovněž určitá archaičnost se stala známkou básnického jazyka. V 1. století př.n.l. však vzniklo puristické hnutí, které se stavělo proti archaismům, regionalismům a cizím výpůjčkám. Důležitou postavou zde byl Julius Caesar, který tvrdil, že neznámým slovům je třeba se vyhýbat „jako skaliskům v moři“. V té době významné osobnosti, jako byli literáti, řečníci a filozofové, studovaly řečtinu a řeckou kulturu a podle řeckých vzorů tvořili v latině. Díla těchto autorů se stala pro následující generace „klasickými“ a soupeřila, případně nahrazovala řeckou literaturu ve vyučování. Otázky jazykové správnosti se pak už neřešily a odkazovalo se na klasiky právě z tohoto období.
Po rozpadu římského impéria byla klasická latina nahrazena pozdní latinou. Pozdní latina byla literárním jazykem, kterým se psalo. Autoři, kteří ji užívali, se snažili napodobovat jazyk Ciceronův, ale z neznalosti správného klasického úzu se často dopouštěli chyb. Po pozdní latině nastoupila středověká latina, která značně ovlivnila jazyky západní Evropy. Středověká latina však zanikla, aniž zanechala následovníka.
Latina patnáctého století se nazývá humanistickou latinou. Patnácté století bylo zároveň obdobím evropské renesance, kdy se humanisté obraceli k antice a antické kultuře, přebírali z ní velké množství prvků, které dále užívali a přetvářeli. Také středověkou latinu se humanisté snažili očistit od prvků, které přibyly v průběhu staletí od pádu Římské říše. Vraceli se do zlatého věku latinské literatury klasického období. Hlavními vzory byla díla Ciceronova a Vergiliova. Takto oživenou a očištěnou latinou uměli číst a psát všichni středověcí vzdělanci a klerici. Mnozí jí uměli také mluvit a sloužila jako mezinárodní prostředek dorozumívání.
Tím, jak vzrůstal význam národních jazyků, ustupovala od 18. století latina na školách i ve vědě do pozadí. Na mezinárodní úrovni ji postupně nahradila francouzština, později angličtina. Avšak zvlášť důležité je připomenout, že mnohá z nejvlivnějších děl rané moderní vědy, např. díla Koperníkova a Newtonova, byla naspána latinsky, a v důsledku toho i moderní vědecká a technická terminologie vychází nadále z latiny, nebo z latinizované řečtiny. Přestože latinu nahradily i ve vědě moderní jazyky, terminologie je i nadále založena na latině. V dnešní době se latina také používá pro oblast náboženských, ceremoniální a památečních účelů. Na konci 20. století ustoupila latina národním jazykům také při církevních obřadech, neboť konzervativní Vatikán povolil při bohoslužbách používání národních jazyků.
A jakou funkci má latina dnes? Latina zůstala oficiálním, ale ne jediným liturgickým jazykem římskokatolické církve. Je úředním jazykem Vatikánu. Latina je stále živá v mezinárodní terminologii, také společně s klasickou řečtinou. Používá se v odborné terminologii (v oborech lékařství, biologie, právo, filozofie, filologie, teologie, historie atd.). Má vysoký podíl ve slovní zásobě některých plánových jazyků, jako je například esperanto nebo interlingua. Latinské písmo je nejrozšířenější typ písma na světě, v současné době ho používá 35 – 40 procent lidstva.
A ještě k latinskému písmu. Latinská podoba písma je doložena od 5. stol. př.n.l. Tvary latinských písmen byly pravděpodobně ovlivněny obdobím etruské nadvlády. Velká písmena latinské abecedy dosáhla své současné podoby v době římské republiky. Užívalo se jí k epigrafickým účelům. Kurzívní formy se vyvinuly pro literární účely a každodenní používání. V pozdním římském impériu se z románské kurzívy vyvinula nová forma písma, známá jako unciální. Tou byly psány rukopisné knihy. Z ní se dále vyvinula karolinská minuskule, která se stala základem dnešního běžného malého písma. Latinské písmo se užívá v mnoha evropských i neevropských jazycích, a proto je jedním z nejtrvalejších odkazů římské civilizace modernímu světu.
Pokud se týká rozšíření latiny, můžeme říct, se dostala do všech evropských jazyků, i do berberských jazyků severní Afriky. Zde se udrželo více slov, především zemědělských termínů, která jinde zanikla. Baskičtina přejala mnoho slov, zejména z administrativní, obchodní a vojenské oblasti. V keltských jazycích britské skupiny lze doložit kolem 800 latinských slov. V germánských jazycích se latinské výpůjčky týkají především obchodu a často mají archaický tvar. Řečtina a slovanské jazyky přejaly podstatně méně latinských slov do základního fondu. Velký počet latinských slov pronikl v albánštině do základního slovního fondu. Základní slovní zásoba všech románských jazyků je většinou latinského původu. V následující ukázce můžeme porovnat dvě latinská slova facere (dělat) a aqua (voda) v překladu do portugalštiny, španělštiny, katalánštiny, francouzštiny, italštiny a rumunštiny:
|
latinsky |
portugalsky |
španělsky |
katalánsky |
francouzsky |
italsky |
rumunsky |
|
facere |
fazer |
hacer |
fer |
faire |
fare |
face |
|
aqua |
água |
agua |
aigua |
eau |
acqua |
apă |
A jaká slova přejatá z latiny se objevují v češtině? Jsou to slova, která běžně používáme, aniž bychom si uvědomovali jejich původ, jako například noc (nox), nota (nota), semeno (semen), koruna (corona), nový (novus), dát (dare), host (hospes), titul (titulus) atd. Také v kuchyni se často setkáme se slovy latinského původu. Z latiny pochází mnoho pojmenování známých bylin, jako například slovo salvus, které je odvozeno od šalvěje a znamená zdravý, nebo vanilka je odvozená z latinského vagina, tedy pochva, pouzdro, lusk. Další český název byliny je rozmarýn a vychází z poetického ros marinus (mořská rosa). Mezi názvy ovoce a zeleniny se hledá latinský původ obtížněji, ale i mezi nimi se najdou slova latinského původu, například pastinák z pastinare (rýt, kopat) nebo ředkev za latinského označení kořene – radix.
Pokud jsme na začátku mluvili o tom, že latina žije svým specifickým životem, měli jsme na mysli především její následovníky, kterými jsou románské jazyky. Románské jazyky vznikly na základě míšení latiny a příslušného jazyka na území dobytém Římany. V tomto smyslu se ale nejednalo o latinu klasickou, tedy o latino classico, kterou mluvily vzdělané vrstvy, ale spíše o latino volgare, tedy lidovou latinu, kterou mluvily běžné vrstvy obyvatelstva. Byli to především vojáci, úředníci, obchodníci a kolonisté, kteří se v rámci římských výbojů dostali do méně i více vzdálených zemí a používali tam latino volgare. Na takovém území docházelo k míšení latiny s tamějšími jazyky a nářečími. Toto míšení jazyků a nářečí dalo vzniknout románským jazyků, a tak v dnešní době mluvíme o francouzštině, španělštině, portugalštině, katalánštině, okcitánštině, italštině, rétorománštině, lombardštině, korsičtině, rumunštině a dalších románských jazycích jako o pokračovatelích latiny.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Latina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Latinka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Latinsk%C3%A1_r%C4%8Den%C3%AD
