Také si říkáte, že finština je jazyk natolik odlišný od češtiny, že s naší mateřštinou nemůže mít nic společného? Je sice pravda, že se sice tento ugrofinský jazyk se od češtiny výrazně odlišuje, avšak přesto mají oba jazyky jedno společné. Je to přízvuk, který je na první slabice. Čech proto bez větších problémů zvládá čtení finských slov. Dokonce i některá slova a sousloví můžou v obou jazycích znít stejně, i když samozřejmě s jiným významem. Například slovo „matka“ znamená v překladu do češtiny „cesta“, finské „pila“ pak „žert“ nebo české spojení předložky a podstatného jména „na papíry“ zní Finovi jako „polární kruh“ (napapiiri). Jedno slovo však zní stejně a má také stejný význam. Zkuste hádat, na konci článku si pak můžete zkontrolovat svou odpověď.
Jaké jsou tedy kořeny jazyka, který si i přes dlouhé soužití s indoevropskými jazyky stále zachovává své charakteristické rysy? Víme, že již před dvěma tisíciletími se ve středním Finsku mluvilo dialekty příbuznými s moderní finštinou. Předkové Finů se v tom období odlišili od ostatních mluvčích baltofinských jazyků na severovýchodě Pobaltí. Jazykové podobnosti finštiny a ostatních baltofinských jazyků naznačují, že existoval kontakt s mluvčími starých baltských jazyků a také staré germánštiny.
Přejatých slov ze staré baltštiny je ve finštině nejméně sto. Vyskytují se ve slovní zásobě, která vypovídá o přírodě a životním prostředí, technologii, stavitelství, výživě, společnosti a kultuře, např. meri (moře), heinä (tráva, seno), halla (noční přízemní mráz), hanhi (husa), hirvi (los), kirves (sekyra), karsina (ohrada pro zvířata), aitta (sýpka), ansa (past), lohi (losos), villa (vlna), siemen (semeno), heimo (klan, kmen), morsian (snoubenka, nevěsta), sisar (sestra), talkoot (včela, společná práce), perkele (ďábel).
Počet indoevropských a starogermánských výpůjček ve finštině je daleko více. Dobře ověřené germánské výpůjčky je možné najít téměř ve všech oblastech lidské činnosti, jakými je příroda a životní prostředí, stavitelství, oblékání, domácnost, cestování, rybolov, dobytkářství, zemědělství, nové způsoby užívání nástrojů a přírodních zdrojů, používání kovů, měření a čas, společnost a náboženské systémy. Příkladem můžeme uvést kari (útes), ranta (břeh), kaisla (rákos), varjo (stín), mato (červ), kana (slepice), nauris (vodnice), ahjo (kovářské výheň), kammio (komora), lattia (podlaha), porras (schod), hame (sukně), paita (košile), leipä (chléb, bochník), taikina (těsto), kattila (pánev, kehto (kolébka), pöytä (stůl), saippua (mýdlo), laiva (loď), satule (sedlo), siima (vlasec), lammas (ovce), nauta (dobytek), juusto (sýr), mallas (slad), multa (hlína), pelto (pole), ruis (žito), keihäs (oštěp), kello (hodiny, zvon), miekka (meč), rengas (kroužek), saha (pila), kulta (zlato), rauta (železo), viikko (týden), raha (peníze), kuningas (král), murha (vražda), kauppa (obchod), taika (kouzlo), vainaja (zesnulý, nebožtík).
V prvním tisíciletí našeho letopočtu se dostala do finštiny slova ze staré severštiny a především ze švédštiny. Od 13. století, kdy se Finsko stalo součástí Švédska, a to až do 19. století, byla základním zdrojem přejatých slov švédština. Švédština byla v této době hlavním jazykem ve Finsku ve školství i v administrativě. Užívala ji i církev. Finštinu však měli Finové právo užívat ve svých právních záležitostech. Tak docházelo k výraznému ovlivňování finštiny, a to jak na poli slovní zásoby, tak na poli sémantickém a psané finštiny, která začala napodobovat švédštinu. Z toho důvodu jsou si oba jazyky svým způsobem poměrně blízké.
Nebyly to ale jen baltské a germánské jazyky, které měly vliv na finštinu, ale byla to i praslovanština v první polovině prvního tisíciletí, později i stará ruština. Tak se dostala do finštiny slova, risti (kříž), pakan (pohan), pappi (farář, kněz), raamattu (bible), sukkula (tkalcovský člunek), saapas (holínka), viitta (plášť), papu (fazole), sirppi (srp), lusikka (lžíce), piirakka (piroh), tavara (hmota, zboží).
Posledním významným zdrojem přejatých slov byla sámština, tedy laponština, která přispěla jistým počtem výrazů týkajících se specifických podmínek životního prostředí na dálném severu. Tak se objevily ve finštině výrazy, například suopunki (laso), seita (obřadní místo), tokka (stádo), tunturi (kožešina).
Nejstarší doklady finského jazyka se dochovaly z konce středověku. Jednalo se o osobní a místní jména, slova a obraty v latinsky psaných daňových, majetkových a soudních záznamech. První finské texty psané spisovným jazykem se objevily poměrně pozdě, a to až v 16. století. Jejich tvůrcem byl Mikael Agricola, biskup z Turku, který vydal několik knih, mezi nimi také překlad Nového zákona z roku 1548. Agricola přizpůsobil finštině latinku s některými výpůjčkami ze švédštiny. Spisovný jazyk, který vytvořil, byl založen především na jihozápadních finských nářečích. Na tomto základě byly pak v 17. století vydány finské mluvnice a slovníky. V té době však byla hlavním jazykem švédština. Na počátku 19. století začali finští vlastenci vytvářet z finštiny celonárodní jazyk, který by existoval vedle švédštiny. Rovnoprávnost finštiny se švédštinou byla oficiálně uznána až v roce 1863. Slovní zásoba finštiny byla v té době obohacována spíše neologismy. O něco později vznikly jazykové poradny, které oficiálně pečovaly o správné užívání a vývoj spisovného jazyka. Dnes je tímto úkolem pověřen Úřad pro finský jazyk v Helsinkách.
Finsky se mluví především ve Finsku, kde s ní hovoří přibližně 5 milionů mluvčích. Zejména ve Švédsku a ruské části Karélie pak finsky mluví další milion lidí. Spolu s estonštinou patří finština do baltofinské podskupiny ugrofinských jazyků a vzdáleněji je příbuzná s maďarštinou. Finština je jedním z úředních jazyků Evropské unie.
Finské dialekty se dělí na východní a západní. Dělicí čára mezi těmito dialekty probíhá od oblasti Hamina na jihovýchodním pobřeží směrem na severozápad do oblasti Kemi. Finština, kterou se mluví ve finském Laponsku, patří k západním nářečím. Obecně jsou západní nářečí konzervativnější, neboť zachovávají rysy, které se už ve spisovné finštině nevyskytují. Proto se ve východních nářečích vyvinuly nové varianty, z nichž mnohé se však do spisovného jazyka rovněž nedostaly. Není to tak ale zcela. Spisovná finština přejímá nářeční varianty do slovní zásoby, často v obou tvarech. Tak například slova pro „léto“ a „večer“ ve spisovné finštině. Ve spisovné finštině je východofinský tvar kesä běžný výraz pro léto, zatímco západofinské suvi je poetickým výrazem pro léto. Podobně východofinské ilta znamená ve spisovné finštině běžný večer, zatímco západofinským ehtoo se dává poetický důraz na stejnou část dne.
Pokud mluvíme o „podobnostech“ finštiny s češtinou, je třeba zmínit ještě systém hlásek. Hláska „Š“ není sice zahrnuta do standardní finštiny, avšak s jejím občasným použitím je možné se setkat už v posledních sto letech. Velmi zřídka se lze setkat i se „Ž“. Podle přijatých zvyklostí se názvy cizích míst mají psát s těmito písmeny nebo podle anglické ortografie sh a zh. Diakritický zápis těchto dvou souhlásek byl vypůjčen právě z češtiny. Tak se například Česko může psát Tšekki či Tshekki, Čajkovskij Tšaikovski nebo Tshaikovski, šachy jako šakki nebo shakki a Židlický Židlicky případně Zhidlicky.
Pro mnoho Finů je ale nepřekonatelným problémem rozlišit mezi „C“, „Č“, „S“, „Š“, „Z“ a „Ž“ nebo dokonce mezi „B“ a „P“ či „F“ a „V“. Češi zase mají podobný problém při rozlišování finských samohlásek, zejména mezi „A“, „Ä“ a „E“ nebo i mezi „U“ a „Y“.
Vraťme se ještě k naší otázce, kterou jsme položili na začátku. Přišli jste na to, které slovo v češtině, a nejen v ní, natolik zdomácnělo, že ho už bereme za své? Pokud ještě nevíte, zkusíme napovědět. Slovo značí určitý druh termoterapie, tedy léčebné metody, která využívá příznivé účinky mírného přehřátí tkání nebo celého organismu. Jinak také řečeno, slovo označuje formu koupele, která je už po staletí velmi rozšířená ve Finsku, kde všude na březích nespočitatelných jezer, řek, na březích zálivu Baltického moře stojí malé domečky (potírny), kterým se říká SAUNA.
A na závěr ještě jedna zajímavost, která se týká jazyka. Finština má totiž pouze jeden rod, tj. ve třetí osobě má pouze jedno zájmeno „hän“ pro životné, resp. „se“ pro neživotné. Pokud tedy při vyprávění o naší známé, či našem známým, a to v jakémkoliv čase, a dokonce i v jakékoliv osobě (např. v přímé řeči), nezazní jméno osoby, nikdo nepochopí, zda jde o naši kamarádku či našeho kamaráda. Finové jsou na tento původní jazykový jev velice hrdí a zdůrazňují, že u nich existuje rovnoprávnost mezi muži a ženami odpradávna i v samotném jazyce.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fin%C5%A1tina
http://www.cs.tut.fi/~jkorpela/Finnish.html