Chorvatština se řadí společně se srbštinou, slovinštinou, bulharštinou a makedonštinou mezi jihoslovanské jazyky, ke kterým patří i první spisovný slovanský jazyk – staroslověnština. Je úředním jazykem v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, zároveň je menšinovým jazykem v Černé Hoře, Maďarsku, Rakousku, Itálii a Rumunsku a jazykem diaspory po celém světě. Je i jedním z jazyků Evropské unie.
Chorvatský jazyk rozlišuje tři nářečí: štokavská, čakavská a kajkavská, což je dáno použitím tázacích zájmen, která odpovídají českému co?, jejichž podoby jsou što?/šta?, ča? a kaj?, přičemž pro spisovnou podobu, která byla kodifikována v 19. století, si chorvatština zvolila právě štokavské nářečí. V případě štokavského nářečí, kterým hovoří Chorvati, můžeme ještě dále hovořit o tzv. (i)jekavské (dijete, mlijeko, pjevati) či ikavské variantě (dite, mliko, pivati). Spisovná chorvatština je ovšem důsledně ijekavská. Štokavština je nejrozšířenějším nářečím v celém jihoslovanském prostoru, zatímco kajkavské nářečí dominuje v oblasti severního Chorvatska v okolí hlavního města Záhřebu. Čakavština je pak typická pro oblast přímoří a přilehlé ostrovy. Kajkavským i čakavským nářečím hovoří pouze Chorvati.
Použití těchto tří tázacích zájmen můžeme demonstrovat na české větě Co bude dnes na oběd? přeložené do chorvatského jazyka dle jednotlivých nářečí:
Štokavština:
Što će biti danas za ručak?
Kajkavština:
Kaj će biti danas za ručak?
Čakavština:
Ća će biti danas za ručak?
Ve svých nejstarších dobách byla chorvatština zapisována hlaholicí a byla směsicí církevní slovanštiny a čakavských nářečních prvků. Cyrilice se začala objevovat ve 12. století a latinka, kterou dnešní chorvatská norma výhradně používá, až ve 14. století. Z toho důvodu již koncem 15. století dochází k ústupu tzv. církevněslovanského období chorvatštiny, které bylo spjato s hlaholským písemnictvím. Nejdůležitější památkou vytesanou do kamene je v chorvatském prostředí tzv. Deska z Bašky (chorvatsky Baščanska ploča) z 11. století, popsaná hlaholským písmem, která je pokládána za počátek chorvatského písemnictví, jelikož se jedná o nejstarší dochovaný souvislý chorvatsko-staroslověnský text. Ještě před osmanskou expanzí na Balkán se chorvatština vyvíjela směrem, kdy by se opírala především o čakavsko-štokavská nářečí. Po pádu chorvatských zemí na konci 15. století v důsledku obsazení Balkánského poloostrova osmanskou říší došlo k výrazné změně nářeční mapy, jelikož byly chorvatské země politicky rozkouskovány a každé z těchto chorvatských nářečních území rozvíjelo svoji vlastní literaturu. V okolí města Dubrovník, které společně s ním tvořilo samostatnou Dubrovnickou republiku, a dalších dalmatských centrech se rozvíjelo během 16. a 17. století renesanční a barokní písemnictví, které mělo štokavský nebo čakavský charakter. Na počátku 19. století byly z hlediska chorvatského jazyka nejprestižnějšími jazykovými útvary ikavská štokavština a kajkavština.
Sjednocení jazyka Srbů a Chorvatů souvisí s činností tzv. ilyristů a jejich čelní osobností Ljudevitem Gajem během 19. století, který se snažil jazykově sjednotit celý jihoslovanský prostor, kdy kvůli potřebě jazykového sblížení se Srby opouští kajkavské nářečí a prosazuje ijekavskou podobu štokavského nářečí. Tuto potřebu společného jazyka neformálně deklarovali zástupci obou národů poprvé v roce 1850. Blízkost spisovné chorvatštiny a srbštiny je tak dána formováním spisovného chorvatské jazyka na stejné nářeční bázi, jako se vyvíjel moderní spisovný srbský jazyk. Novou cestu srbochorvatského pravopisu pak načrtla Novosadská dohoda v roce 1954.
Politické rozvolnění v 60. letech 20. století postupně spělo ke vzepětí chorvatského národního uvědomění na počátku 70. let, které je nazýváno jako Chorvatské jaro, jež spělo k rozpadu jednotné srbochorvatštiny.
Až do první poloviny 90. let 20. století se tak názvem srbochorvatština označoval společný jazyk Chorvatů, Srbů, Bosňáků a Černohorců, respektive úřední jazyk Chorvatska, Srbska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory jakožto bývalých jugoslávských republik. Dnes je chorvatština jednou ze čtyř národních variant srbochorvatštiny, a to společně se srbštinou, bosenštinou a černohorštinou.
Drobné odchylky mezi těmito jazyky můžeme pozorovat i na vzorovém textu o všeobecné deklaraci lidských práv:
Čeština:
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
Chorvatština:
Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i trebaju jedna prema drugima postupati u duhu bratstva.
Srbština:
Cyrilice: Cвa људскa бићa рaђajу сe слoбoднa и jeднaкa у дoстojaнству и прaвимa. Oнa су oбдaрeнa рaзумoм и свeшћу и трeбa jeдни прeмa другимa дa пoступajу у духу брaтствa.
Transkripce do latinky: Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i svešću i treba jedni prema drugima da postupaju u duhu bratstva.
Bosenština:
Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i treba da jedno prema drugome postupaju u duhu bratstva.
V prvních letech samostatnosti Chorvatska během 90. let byly prosazovány snahy o co možná největší odlišení chorvatštiny od srbského jazyka, kdy byly do jazyka násilně zaváděny archaismy a též vytvářeny neologismy, které by nahradily srbská slova, která byla především latinsko-řeckého původu.
V chorvatské slovní zásobě dnes můžeme najít mnohá slova přejatá z turečtiny a latiny, díky historickým kontaktům též z němčiny, italštiny nebo maďarštiny a v menší míře dokonce i z češtiny. Během posledního čtvrtstoletí dochází, především v oblasti ekonomiky, politiky či technologií, k četnému přejímání slov z angličtiny. V chorvatském prostředí se však na druhou stranu objevují také četné puristické tendence vystupující ostře proti anglicismům, které se snaží nahradit domácími výrazy.
Nejdelším chorvatským slovem je prijestolonasljednikovica – v českém překladu dědička trůnu.
I přes srozumitelnost všech čtyř národních variant bývalé srbochorvatštiny nacházíme jisté rozdíly, mezi jazyky Chorvatů a Srbů především ve slovní zásobě v oblasti gastronomie, matematiky, biologie či práva.
Zajímavým aspektem jsou slova, která se vyskytují ve stejné či velmi blízké podobě jak v chorvatštině, tak i v češtině, v překladu však mají odlišný význam. Z množství těchto slov můžeme zmínit například srpanj – česky červenec, plivati – plavat, kruh – chléb, zrak – vzduch a další.
V některých případech hraje významnou roli také přízvuk, na jehož základě můžeme rozlišit význam slova klíčový pro správný překlad, kdy například slovo grad s dlouhým stoupavým přízvukem označuje město, ovšem s krátkým klesavým přízvukem je použito ve významu krupobití. Jeho význam můžeme také vnímat na příkladu věty „Gore gore gore“. (český překlad Na vrchu hoří hory horší), kdy mají čtyři zdánlivě identická slova jiný význam, který rozlišuje právě akcent.
Dnes je chorvatština, jeden ze sedmi deklarovaných úředních jihoslovanských jazyků, mateřským jazykem pro přibližně 5 milionů mluvčích.
Zdroje:
KREJČÍ, Pavel. Přehled vývoje jihoslovanských spisovných jazyků (Od 9. do počátku 19. století). Brno: Masarykova univerzita, 2014.
http://lingvo.info/cs/lingvopedia/croatian
https://www.novalja.cz/chorvatsko/informace-chorvatsko/o-chorvatsku/nastrahy-chorvatskeho-jazyka/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chorvat%C5%A1tina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Srbochorvat%C5%A1tina
