Běloruština obvykle bývá zastíněna svými blízkými příbuznými – ruštinou a ukrajinštinou, takže povědomí o této řeči není příliš široké. Jedná se o zajímavý jazyk s pohnutou historií a bohatou slovní zásobou a rozhodně stojí za to dozvědět se o něm více. Mizející atmosféra běloruského venkova a typické krajiny – širokých řek, mokřadů, bažin a rozlehlých lesů je dodnes uchována v běloruském folklóru, který je s jazykem neodmyslitelně spjat.
Běloruština nepatří mezi jazyky s velkým počtem mluvčích a informace o jejich množství se velmi různí. Předpokládá se, že na světě tímto jazykem hovoří 5-7 miliónů obyvatel. Společně s ruštinou je běloruština úředním jazykem v Běloruské republice. V oficiální sféře bývá však upřednostňována ruština, většina obyvatel Běloruska je dvojjazyčných a i v soukromí preferuje ruštinu. V Podleském vojvodství v Polsku má běloruština status regionálního jazyka, v České republice a na Ukrajině je uznávána jako jazyk národnostní menšiny. Díky běloruské diaspoře ve světě se tímto jazykem mluví také v Rusku, Litvě, Kanadě, Izraeli a Spojených státech amerických, v těchto zemích však již nemá žádný oficiální status.
Běloruština, stejně jako jiné východoslovanské (ukrajinština, ruština) či jihoslovanské (bulharština, srbština) jazyky, využívá pro zápis v písemné podobě tzv. cyrilici, v našich oblastech známější spíše pod názvem azbuka (v ruštině tento výraz znamená „abeceda“). Tím se liší od většiny evropských jazyků, které se zapisují výhradně latinkou. Běloruská cyrilice obsahuje 32 znaků. Srovnáme-li ji s ruskou (tzv. graždankou), zjistíme, že obsahuje navíc znaky І [i] a Ў [w], a některé naopak nevyužívá. V západním Bělorusku a běloruské diaspoře ve světě je možné setkat se i se zápisem s pomocí latinky. Tento způsob ale není zdaleka tak rozšířený jako zápis cyrilicí. Běloruský jazyk se pyšní starobylou historií sahající až do dávné minulosti. V následujících odstavcích se o jeho vývoji dozvíme více.
Běloruština je součástí rodiny indoevropských jazyků a větve baltoslovanských jazyků, která se dále dělí na skupinu slovanskou a baltskou. Kořeny současného běloruského jazyka tedy sahají od indoevropského prajazyka, přes praslovanštinu až po staroruštinu. Staroruština, předchůdce všech současných východoslovanských jazyků (běloruštiny, ruštiny, ukrajinštiny, rusínštiny), se postupně formovala v 6. až 14. století za časů Kyjevské Rusi a Novgorodského knížectví na základě rozmanitých dialektů užívaných východoslovanskými kmeny (Drevljané, Poljané, Vjatiči, Kriviči aj.). Příliš mnoho písemných památek se nedochovalo, dochované jsou především zápisy právnického a obchodního charakteru, v severních oblastech byly nalezeny osobní dopisy, smluvní listiny apod. (tzv. gramoty) zaznamenané na březové kůře. Tyto dokumenty již byly zaznamenány cyrilicí. Zároveň se staroruštinou existovala církevní slovanština, jazyk tehdejší vzdělanosti a pravoslavné církve. Ten je odvozen od staroslověnštiny, umělého jazyka vycházejícího z jihobulharského (soluňského) dialektu vymyšleného v 9. století Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem. Staroslověnština byla míněna jako spisovný náboženský jazyk. V podobném duchu se užívá až dodnes církevní slovanština (podobně jako latina je jazykem mrtvým): využívá se především při bohoslužbách a obřadech v pravoslavné a řeckokatolické církvi. Cyrilice, stejně jako hlaholice, písmo vytvořené právě pro účely staroslověnštiny výše zmíněnými bratry Konstantinem a Metodějem (případně některými z jejich žáků, o autorství se mezi badateli vedou spory), vychází z velkých písmen řecké abecedy.
Staroruština se následkem nového politického uspořádání rozštěpila na dva odlišné jazyky: staroběloruštinu a ruštinu. Po rozpadu Kyjevské Rusi značnou část jejího území v polovině 14. století obsazuje Litevské velkoknížectví, jehož úředním jazykem se stává staroběloruština, z které se později vyvíjí právě běloruština (a také ukrajinština a rusínština). Staroběloruštinou bylo napsáno rozsáhlé množství textů, jmenujme alespoň Statut vislický krále polského Kazimíra Velikého (1423 – 1438) a Litevské statuty (v několika redakcích: 1529, 1566, 1588). Taktéž vzniklo mnoho textů právnického charakteru. Četné byly také různé překlady – do staroběloruštiny byla přeložena Bible (mj. významným vzdělancem a vydavatelem Františkem Skorynou) a řada děl tehdejší západoevropské literatury. Vytvoření Lublinské unie mezi Litevským velkoknížectvím a Polskem v roce 1569 vedlo k pozvolnému ústupu staroběloruštiny ze státní sféry, a zároveň s tím došlo i k úpadku literárních aktivit v tomto jazyce. Na vesnicích přežívala pouze lidová nářeční forma jazyka, která čelila silnému vlivu polštiny a ruštiny. V polovině 19. století začínají vycházet literární díla psaná moderní spisovnou běloruštinou, která postupně vznikala na základě středoběloruských dialektů a snažila se znovu navázat na přerušenou literární tradici.
Po revoluci v roce 1905 Ruské impérium oficiálně povolilo vydávání knih, novin a časopisů v běloruštině. Do té doby byl tento jazyk považován pouze za dialekt. Po říjnové revoluci byla běloruština přiznána oficiálním jazykem Běloruské socialistické republiky (společně s jidiš, polštinou a ruštinou; heslo na znaku BSSR bylo uvedeno v překladu do všech těchto jazyků) a v roce 1918 došlo k vydání první běloruské gramatiky, o niž se zasloužil profesor klasických jazyků a latiny na Petrohradské univerzitě Bronislav Taraškevič. Jeho jménem (taraškevica) se označuje forma pravopisu užívaná do roku 1933. V tomto roce, po krátkém období tzv. bělorusizace ve 20. letech (jednalo se o cílenou podporu běloruského jazyka řízenou sovětskou mocí), proběhla reforma pravopisu. Zájem o běloruštinu vzrostl v období přestavby na konci 80. let. V roce 1995 byla však jako druhý oficiální jazyk Běloruské republiky ustanovena ruština a nastal útlum, který trvá dodnes. Bělorusky mluví převážně inteligence, starší lidé na vesnicích a běloruská diaspora.
Struktura běloruského jazyka je velmi podobná češtině. Stejně jako čeština je jazyk flektivní, což znamená, že časujeme i skloňujeme. Běloruština má pouze 6 pádů, český 5. pád (vokativ) v tomto jazyce postupem času vymizel. Stejně jako čeština má tři slovesné časy: přítomný, minulý a budoucí. Na rozdíl od češtiny je nutností užívání osobních zájmen ve větách. Běloruština má pohyblivý přízvuk, v porovnání s ruštinou se však nepřízvučné hlásky nijak nemění, přízvuk se tedy projevuje pouze zvýšeným důrazem na konkrétní slabice či hlásce. Zajímavostí je, že na rozdíl od ruštiny, existuje v běloruském jazyce hláska „h“, ve výslovnosti se také rozlišuje mezi „v“ a „w“ (blíží se polskému ł).
Jazykovědci rozlišují dvě základní dialektické skupiny: severovýchodní a jihozápadní, jež jsou pomyslně rozděleny středoběloruskými nářečími. Jak jsme již zmínili dříve, středoběloruská nářečí (zejména ta užívaná v okolí hlavního města Minsku) se stala základem pro současný spisovný jazyk. Rozšířeny jsou především v centrálním Bělorusku. Severovýchodními dialekty se mluví na severovýchodě a ve středu Mohylevské oblasti a ve Vitebské oblasti. Rozlišujeme východomohylevské, vitebské a polocké nářečí. Nářečí volně přecházejí v jihoruské dialekty. Typický je specifický charakter tzv. ákání, tedy změny nepřízvučných samohlásek stejně jako je tomu v ruštině, a používání měkkého r, které ve spisovném běloruském jazyce neexistuje. Jihozápadními dialekty se mluví v Hrodenské oblasti a na jihu Minské a Homelské oblasti. Tyto dialekty se taktéž dělí na tři podskupiny: hrodenskobaranovičská, slucká a mozyrská. Specifickou skupinu tvoří západopoleská nářečí na jihozápadě Běloruska, které mají velmi blízko k ukrajinskému jazyku, a někteří lingvisté je považují za nářečí ukrajinská. Velmi rozšířená je tzv. trasjanka. Jedná se o obdobu ukrajinského suržyku (mix ruštiny a ukrajinštiny), v tomto případě jde o směs běloruské gramatiky a fonetiky s ruskou slovní zásobou. Tato forma jazyka je nespisovná.
Běloruská slovní zásoba je ovlivněna řadou cizích jazyků. Latinské (школа - škola, каляндар - kalendář) a řecké (камедыя - komedie, тэатр - divadlo, філасофія - filosofie) výrazy se do běloruštiny dostaly zejména přes polštinu, ruštinu a němčinu (куфель – pivní sklenice, рахунак – účet, шпіталь - nemocnice). Najdeme v ní i slova původem litevská (клуня - stodola, пуня - seník ) či tatarská (курган - mohyla, туман - mlha). Jako většina evropských jazyků, i běloruština přejala v umělecké a kulturní sféře mnoho slov z francouzštiny (асамблея - shromáždění, дырыжор - dirigent) a italštiny (канцэрт – koncert, лютня – loutna). Velký vliv na běloruskou slovní zásobu měla již zmíněná polština a ruština, právě díky nim byla běloruština obohacena výrazy z jiných jazyků. V současnosti je její slovní zásoba ve velké míře ovlivňována angličtinou (інтэрв’ю - rozhovor, імпарт - dovoz, лідар – vedoucí).
Budoucnost běloruského jazyka je v současnosti spíše nejistá, ale to mu nijak neubírá na kráse a zvukomalebnosti. Je to jazyk s ohromující minulostí. Dnes však běloruština musí bojovat o své místo ve společnosti, které jí ale bezesporu náleží.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Bloru%C5%A1tina
http://studopedia.su/7_11205_zapazichanaya-leksika--belaruskay-move.html
