Překlady z/do albánštiny

Čtyři písemné soustavy pro jeden jazyk – tak takový by mohl být, ještě na začátku minulého století, jeden z hlavních rysů albánštiny. Před rokem 1908 se totiž pro zápis tohoto jazyka používala jak latinka, tak i řecké písmo, písmo turecko-arabské i cyrilice. Právě v roce 1908 byla, usnesením kongresu pro písmo zachycující albánský jazyk, navrhnuta latinka. Ta byla upravena tak, aby zcela vyhovovala albánskému jazyku. Následně pak byla přijata celým albánským společenstvím.

Jak je vidět, neměla to albánština vůbec jednoduché. Ani její původ není jednoznačný. Často se spojuje s ilyrštinou, jazykem starověkého národa indoevropského původu žijícího na severozápadním Balkánu. Už od nejstarších dob byla albánština vystavena tlaku cizích jazyků. Nejméně pět století bylo území dnešní Albánie pod vládou Říma. Poté se tam střídal vliv Benátské republiky a katolické církve s vlivem ortodoxní církve šířící řeckou kulturu. Od 6. století pronikali na Balkán Slované a jejich migrace trvala několik následujících staletí. Když byli albánští feudální vládci porobeni Srby, začala se jako úřední jazyk užívat srbština a církevní slovanština. Poté následovala turecká okupace trvající 450 let až do roku 1914. 

 Nejstaršími záznamy psanými albánsky jsou pouze izolovaná slova a poznámky v nealbánských textech. K nejstarším albánským textům patří zápis katolické formule při křtu až z roku 1462 v latinském rukopisu a několik veršů z Nového zákona s krátkým zlomkem pravoslavného velikonočního žalmu z 15. století v řeckém rukopisu. Z těchto dokladů lze usoudit, že už tehdy existovaly vzájemné vztahy mezi západní a východoevropskou kulturní tradicí. A také již od tohoto období se albánština zapisovala několika písemnými soustavami.

Pokud se týká literatury, ta se v severní, katolické Albánii, objevila už v 16. století, v ortodoxních oblastech se začalo psát až v 17. a 18. století, kdy se rozvinula islámská básnická tvorba. Za turecké nadvlády a feudálního rozdrobení se prohlubovaly nářeční rozdíly. V období národního obrození existovalo velmi silné hnutí za očistu jazyka od cizích slov. Jako oficiální jazyk se albánština mohla používat až po vyhlášení nezávislosti v roce 1912.

Po 2. světové válce existovaly snahy o vytvoření standardního jazyka nazývaného standardní nebo literární albánština. Tento standardní jazyk byl vytvořen na základě dvou jazykových variant, a to toskické varianty a gegské varianty. Tento standardní jazyk je zároveň posledním vývojovým stupněm albánského jazyka. Současně s ním se začalo bojovat proti analfabetismu, který byl patrný až u osmdesáti procent obyvatelstva. V roce 1954 byl vydán Slovník albánského jazyka a sedm let poté byl zorganizován kongres, na kterém byly stanoveny normy albánského pravopisu.

Albánština (v překladu do albánštiny gjuha shqipe nebo shqip) tvoří samostatnou větev indoevropské rodiny. Albánština obsahuje některé výrazné gramatické rysy, které ji spojují s bulharštinou, makedonštinou, rumunštinou, moldavštinou a novořečtinou. Tyto jazyky tvoří takzvaný balkánský jazykový svaz.

Albánština je úředním jazykem v Albánii, v Kosovu (vedle srbštiny), v Makedonii (vedle makedonštiny) a v Černé Hoře (vedle černohorštiny, srbštiny, bosenštiny a chorvatštiny). Albánsky se mluví kromě toho také v Kalábrii a na Sicílii, kam se Albánci vystěhovali v 15. století po vpádu Turků, a v Řecku a Srbsku. Albánštinu používá celkem asi 5,3 milionu lidí.

Přestože stále netušíme, kam albánštinu v jazykové klasifikaci přesně zařadit, jisté je, že patří do indoevropské rodiny jazyků. Podívejte se proto na následující ukázku a porovnejte jednotlivá albánská slova s překlady do jiných indoevropských jazyků, včetně jazyka praindoevropského:

Albánština má dva hlavní dialekty, a to toskický dialekt, kterým se mluví v jižní Albánii na jih od řeky Shkumbi, a gegský dialekt, kterým se mluví převážně v horských oblastech severní Albánie a v Kosovu. Během druhé světové války byla úředním jazykem gegská varianta. Toskická varianta však existovala a vyvíjela se. Od poloviny čtyřicátých let 20. století převážila právě toskická varianta. Dnešní spisovná albánština je založena na toskickém dialektu a je obohacena o prvky spisovné gegštiny.

V souvislosti s albánštinou se můžete také setkat s pojmy jako arvanitika a arbereština. O co se jedná? Oba pojmy značí určitou variantu albánštiny. Arvanitika je užívaná potomky dávných migrantů v Řecku a arbereštinou zase mluví potomci dávných migrantů v Itálii. Obě varianty si zachovávají archaické rysy charakteristické pro jižní toskičtinu, protože většina tehdejších migrantů pocházela z jižní Albánie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1n%C5%A1tina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ilyrov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1nie