Překlady z češtiny do angličtiny u nás běžně provádějí čeští překladatelé, jelikož rodilých mluvčích angličtiny, kteří dobře ovládají češtinu, je nedostatek. A na co si čeští překladatelé do angličtiny dávají pozor?
Například na to, že angličtina má mnohé lokální varianty, a proto než se překladatel pustí do práce, měl by si zjistit, kde sídlí zákazník, pro kterého je překlad určený - nebo zda jeho anglický překlad budou číst lidé na celém světě. Text, který je určený výhradně pro interní potřebu britské firmy, je rozhodně lepší přeložit do britské angličtiny. V textech pro potřeby Evropské unie se také obvykle používá britská angličtina, zatímco pro text, který půjde do celého světa (např. webové stránky, kniha, počítačová hra), je nejlépe si zvolit britskou nebo americkou angličtinu a důsledně se jí držet. Z toho vyplývá, že překladatel by měl dobře znát rozdíly mezi britskou a americkou angličtinou. Ne jen takové základní věci, jako že slovo „prázdniny“ v překladu do britské angličtiny zní „holiday“, zatímco v americké angličtině je to „vacation“. Jde i o subtilnější rozdíly v myšlení, vyjadřování a v odbornějších termínech, například v oblasti práva a ekonomie.
Další zajímavostí je, že angličtina používá jiné prostředky pro vyjádření důrazu a emocionálního zabarvení než čeština. Známým příkladem jsou zdrobněliny („chlapeček“), kterých má angličtina jen velmi málo: např. „piglet“ (prasátko), „riblets“ (žebírka). Anglické zdrobněliny navíc nevyjadřují ani tolik roztomilost, jako spíše malou velikost. Překladatel by měl tedy vědět, jak citový náboj české zdrobněliny přenést do anglického textu. To se liší případ od případu. V případě „chlapečka“ se hodí třeba překlad „sweet little boy“.
Jde ale i o méně známé jevy, jako je například aliterace – zdůraznění pomocí stejných začátečních písmen. To je oblíbený prostředek autorky knih o Harrym Potterovi J.K. Rowlingové: Severus Snape, Minerva McGonagall, Weasleys‘ Wizard Wheezes... V češtině se aliterace donedávna příliš nepoužívala a jsou to právě překladatelé z angličtiny, kteří ji u nás pomalu zavádějí. Překladatel Harryho Pottera ducha plačtivé dívky Moaning Myrtle s úspěchem představil českým čtenářům jako Uplakanou Uršulu. Aliterace se hojně používá i v anglických reklamách a novinových titulcích. V češtině ovšem pro účely zdůraznění funguje spíše rým a rytmus. Schválně si vyzkoušejte, milí čtenáři, který reklamní slogan si budete zítra pamatovat lépe?
„Kouzelná kachlová kamna“
nebo
„Když kamna hřejí, lidé pookřejí“?
Pokud to zákazník schválí, je dobré český rýmovaný slogan přeložit do angličtiny pomocí aliterace.
Při překládání do angličtiny je rovněž velice důležité mít na paměti, že existují velké rozdíly mezi angličtinou hovorovou britskou, vědeckou, právnickou, ekonomickou, žurnalistickou... Jedná se o rozdíly tak velké, že lze s trochou nadsázky říci, že každý z těchto žargonů je světem sám pro sebe. Vědecká a právnická angličtina jsou archaičtější než ekonomická, častěji používají složené časy a participia („having finished that, we may now proceed...“). U novinových titulků zase můžete rovnou zapomenout, že angličtina má určité a neurčité členy. V nadpisech článků se zkrátka nepoužívají. – V češtině se odborné žargony od obecného jazyka liší o něco méně; v jiných jazycích (např. v lotyštině) ještě méně.
Nejdůležitějším faktorem při překládání je ale to, že angličtina a čeština jsou sice oba indoevropské jazyky – jsou navzájem vzdáleně příbuzné, jelikož se vyvinuly z téhož jazyka, který existoval před několika tisíci lety. Ale co se týče principu, na kterém fungují, jsou dost odlišné. Čeština totiž patří mezi jazyky flexivní („ohebné“), jinak zvané syntetické, zatímco angličtina mezi jazyky izolační, jinak zvané též analytické.
A co tato slova znamenají? Inu to, že čeština používá předpony, přípony a koncovky – skloňuje a časuje, tedy „ohýbá“, zatímco angličtina k těmto účelům využívá předložek. Ještě ve středověku angličtina ovšem byla také jazykem flexivním, stejně jako čeština. Pozůstatky toho jsou vidět třeba ve slovech „lovingly“ a „lovable“, které se do češtiny přeloží paradoxně slovy s předložkami: „s láskou“ a „k pomilování“. Obě tato anglická slova jsou pomocí přípon odvozená od slova „to love“, milovat. V dnešní angličtině jsou ale výjimkou. Angličtina se totiž změnila a stal se z ní jazyk izolační, který slova neohýbá a používá předložky. Je to asi jako kdybychom si odvykli říkat „cestou se stavím pro smetanu“ a místo toho začali říkat „na cestě já se stavím pro smetanu“ a posléze dospěli až k „na cesta já se stavím pro smetana“.
Co má tento lingvistický výklad společného s překládáním do angličtiny? Dovedeno do důsledků to totiž znamená, že zatímco čeština sestává ze slov s konkrétními významy, ke kterým je nutno se naučit pravidla skloňování nebo časování, ale pak už je můžete celkem s jistotou používat, angličtina vnímá slova jako stálé jednotky, které se již nemění, ke kterým se nic nepřidává, a tudíž se musí modifikovat slovy okolo. V angličtině tedy roli předpon, přípon a koncovek přebírá věta, větný slovosled a kontext. Slavným příkladem je tato ukázka: „The dog bit the man“ – „Ten pes kousnul toho pána“, kde v češtině stačí vidět slovo koncovku –a ve slově „pána“ a víte, kdo kousnul koho. A můžete klidně změnit pořadí slov: „Toho pána kousnul ten pes“. A pořád se bude jednat o kousavého psa a zraněného pána – koncovka 4. pádu to jistí. Zatímco v angličtině, když změníte větný slovosled, vyjde vám bláznivý pán a pes, který se neumí bránit: „The man bit the dog“ – „Ten pán kousnul toho psa“.
V angličtině role věty a kontextu došla tak daleko, že stará slova dokonce nabírají nové a nové významy, podle toho, v jaké větě je použijete. A abyste věděli, co přesně znamenají, musíte vědět, v jakém se pohybujete kontextu. I takové prosté slovo jako „stůl“ – „table“ – může znamenat „tabulka“, pokud se vyskytuje ve vědecké práci. Věta „I didn’t get that text“ může znamenat „Tu SMS jsem nedostal“ stejně jako „Ten text jsem nepochopil“. A výraz „the man“ může mít rovnou několik významů: „The man you talked to yesterday“ by se dalo přeložit jako „ten pán, se kterým jsi včera mluvil“; „The man is part of nature“ je poněkud knižní věta, která v překladu znamená „Člověk je součástí přírody“; „I’m tired of sucking up to the man“ je hovorová věta, která by se dala přeložit jako „Mám už plný zuby toho dolejzání za šéfem“; a konečně pro zajímavost „The Man Comes Around“ je píseň Johnnyho Cashe s významem „Přichází Smrt“; ale to už je básnická licence.
Význam anglického slova tedy závisí na tom, jaká slova se vyskytují kolem něj. Proto se při výuce angličtiny sice začíná metodou 1 slovo = 1 význam (table=stůl), ale postupuje se směrem k frázím. Dobrý učitel vás bude učit jednotlivá slovíčka, ale vždy vám řekne, v jakém kontextu a v jakých větách se používají a co tyto věty znamenají. A dobrý překladatel musí mít načtené a naposlouchané obrovské množství anglických textů a při překládání si dávat pozor, aby používal přesně ty věty, jaké slyšel nebo viděl v podobné situaci. Představuje si, že je rodilým mluvčím angličtiny, a překládá takto: česká věta – význam a zabarvení české věty – věta se stejným významem a zabarvením, jakou by použil rodilý mluvčí angličtiny.
Z toho všeho vyplývá, že aby se člověk stal dobrým překladatelem do angličtiny, nestačí jen „umět anglicky“. Je také důležité, aby překladatel byl dobře obeznámený s principy, na kterých angličtina funguje, aby ovládal jazyk konkrétního místa a oboru, aby znal všechny významy anglických slov, které se rozhodne použít, a zabránil tak možnosti dvojího výkladu. A aby nelitoval námahy na pochopení původního českého textu se všemi jeho nuancemi.
